To bude jízda

Že to bude dnes jiná "jízda" je mi jasné hned jak se za mnou zavřou dveře autobusu.
Kromě mě a řidiče, to je jasné, ten tu musí být, nikdo jiný už nejede.
Je 10.března, poslední den, kdy jsem jela před pár dny do práce.
"Vaše soukromé taxi je připraveno, madam," legračně vtipkuje straší řidič, který je fajn. Jezdí tuhle trasu už druhý rok a každé ráno mě vozí do práce. Teda vozil autobus tak z půlky plný školáků a pár nás pracujících. Dnes ale jedu úplně sama.
Vždycky mě pochválí, jednou jsou to brýle, které nosím opravdu velmi výjimečně, za těch 18 let jsem si už více zvykla na čočky, proto vždy když si je vezmu, hodnotí je zvednutým palcem nahoru. Bílou letní sukni tenkrát také a přidal zvednutí obočí, červenou bundu okomentoval jako "špica barva, co mi fakt pasuje".
Mimo tyhle pochvaly je taky strašně ukecaný a dokáže přeřvat naplno rozjetý autobus po dálnici, což jsem do  té doby netušila, že jde. Takže často i my v zadní části slyšíme, jak své osmdesátileté tetině, kterou takhle mile a familierně oslovuje, maloval balkón.
Dnes mu neuniknu, není nikdo jiný, s kým by se bavil. Jelikož je ale prostor předních sedadel omotaný červenobílou páskou s nápisem ZÁKAZ VSTUPU a oba máme roušky, bude to o to víc adrenalinovější debata,napadá mě.
"To bude za 9 měsíců ve spoustě rodin radosti, co madam?" nebojácně se do toho po pár metrech pouští.
"Hmm," souhlasně se usměje, pod rouškou to ale nejde vůbec vidět.
Pane bože jen ať se neotáčí, zrovna na dálnici míjíme kamion a on se prostě chce přesvědčit, že s ním souhlasím.
"Co? Manžel by byl rád, jak tak na vás koukám," přitvrzuje řidič.
"No, ten rozhodně," vyprsknu smíchy a teď poprvé oceňuji ochranou funkci roušky. Při představě dalšího malého Václava by jsme oba měli našlápnuto směle do Bohnic.
"V tomhle my máme jasno, dvě děti a máme splněno." rezolutně odpovídám.
"No nevím," směje se řidič a zase se otáčí mým směrem, to asi aby neztratil ten oční kontakt. Přidržuji se rámu okna a přivírám oči, právě projíždíme zatáčkou a pomalu budeme sjíždět z dálnice.
"Když se tak na vás dívám, ještě by jste to zvládla. Postava dobrý, prsa taky dobrý, hm, to by šlo, ne?" teď bych přísahala, že se mlsne olízl, ještě že má tu roušku.
"Ne, ne, nám už dvě děti vážně stačí!" a tím považuji debatu za ukončenou.
Příští zastávku vystupuji.
Jsem zvědavá, co bude následovat, až po konci karantény zase budu ráno v 7 nastupovat cestu do práce 😆