Skoro romantický příběh

o rohožce,kterému, patrně, neuvěříte, který ale je opravdu autentický a úplně čerstvý.
Když kráčím dlouhou chodbou ke svému bytu, před každými dveřmi je rohožka, jen před mými bylo dlouho pusto a prázdno. Neumím si představit, kdo by mi do jedenáctého patra přinesl zrnko písku nebo kousek bláta, ale dobrá, nerada vyčnívám z davu, takže jo, vyvolaná investice, zakoupila jsem rohožku, vyvezla ji výtahem a se zalíbením ji uložila na místo předem určené, před vstupní dveře do bytu. Sama se sebou velmi spokojená, skoro nadšená – nevyčnívám, zařadila jsem se se svou rohožkou mezi ostatní obyvatele domu.
Pohledem na ni kochala jsem se cca dva týdny, když znenadání zmizela. Docela mě to rozhodilo, ne proto, že by investice do rohožky vložená ohrozila můj měsíční rozpočet, ale skutečnost, že někomu stálo za námahu vyjet výtahem nebo vyšlapat několik pater a jen tak mi ji sebrat. Protože v mém patře, které jsem prošla, jsem ji nenašla.
A teď to přijde – šla jsem se projít tím obytným kolosem, patro nahoru a několik pater dolů a před jedním bytem jsem na ni narazila. Tak jsem tam tak chvíli, se slzou radosti v oku, postávala, prohlížela si ji, když se otevřely dveře a v nich statný senior ne se slzou v oku, ale s přísným pohledem vznesl dotaz, co tam, proboha, dělám. No, co jsem měla dělat, tak jsem šla s pravdou ven, hledám svoji rohožku.
Samozřejmě byla jeho a dokonce podepsaná, protože v onom bytovém domě žije dlouho a ví moc dobře, že co nelze zamknout nebo přivázat, to se musí podepsat, takže ano, měl ji dlouho a podepsanou a navíc mi řekl, kde ji před časem koupil, stejně jako já.
Ale pak jsme se společně pousmáli a řekli si, že asi o život nejde, pozval mě na panáka, toho nemusím, ale na kafe a kapku vína do kavárničky, která je co by kamenem dohodil, jsem se pozvat nechala. Přemýšlím, jestli mi nebude chtít udělat radost a nebude tam na mně čekat s novou rohožkou… to poznám zítra, ale i bez rohožky by to mohlo být fajn, docela pohledný senior to je.