bývalo mé občasné rčení, když jsem měla starostí pracovních a osobních tolik, že mi z toho všeho šla hlava kolem. To je, samozřejmě, dávná minulost, protože současné starosti se týkají naprosto obyčejných, prozaických a nezajímavých událostí jako například - co nakoupit, co uvařit, kdy zapnout pračku, kterou knihu číst a občas se hluboce zamyslet jakou hudbu si k tomu všemu pustit. A v neposlední…
o včerejší zážitek na netu. Napsal mi kdosi neznámý, že má o mně veškeré informace, které získal z mého počítače, kam se mu podařilo vloupat. Sdělil mi, že když mu poukáži jakousi částku v bitcomech, nezveřejní to všechno, co před okolím a celým světem skrývám. Jak si to užívám se svými náhodnými známostmi, jak doma masturbuji a jiné pikanterie. Má to všechno zdokumentováno a ohromí tím svět.…
No nejsem já smolař? Jsem, včera se to potvrdilo. Před časem jsem se sama se sebou poradila, dala si pár dnů na rozmyšlenou abych si posléze potvrdila, že už nebudu pokoušet štěstí a zůstanu single. Stejně jsou kloudní chlapi zadaní, no a o nekloudného asi nemám zájem. Jenže se za mnou na kus řeči zastavila známá a hned na mně „vybalila“ novinku, protože kohosi potkala, jiskřička přeskočila a teď…
ale každopádně se skoro dá mluvit o zázraku, když po mnoha letech potkáte někoho, koho jste v dávných časech potkávali každou středu, pak dlouhá léta pauza a včera jsme na sebe narazili. On potvrdil staré známé rčení o tom, že muži nestárnou, ovšem o ženách jsem nikdy nic podobného neslyšela, snad jen kdysi kdesi kdosi řekl, že ženy zrají jak víno, ale pozor, jen nesmí být přezrálé…. Takže…
a fakt docela velký. V mém požehnaném seniorském věku, jsem se seznámila s milým a zajímavým chlapíkem, který mě neobloudil svým luzným zjevem, ale schopností tu seniorku, co občas vidí všechno kolem černě a je neuhovená a občas až sama sobě protivná, tak tomu se podařilo zase jí vehnat do tváře úsměv a do srdce touhu. A to už je, panečku, velké umění. To je skoro na malou Nobelovku. To všechno…
Říkávalo se za mého mládí, že máj je lásky čas, nakonec si asi všichni vzpomeneme na slova básníka, který psal o máji a lásce. Dovolím si připomenout první verš: Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj…….. Pamatujete? Je ten současný život dočista jiný, je uspěchaný - hektický, mnohdy máme v hlavě plno jiných starostí a…
znáte? Neznáte? No přece RUM. Říkal to můj šéf. Někde to buď slyšel nebo četl, ale varianta č.1 bude pravděpodobnější, protože na sebe kdysi prozradil, že toho v životě moc nepřečetl a jen jedna knížka ho těšila a jeho zraku lahodila, když se do ní začetl a byla to knížka vkladní. Proč o tom píši? Přišel dnes kamarád se kterým se občas potkáme, poklábosíme, něco popijeme, sníme a v pohodě se…
To je otázka, na kterou je potřeba se položit a zodpovědně si na ni odpovědět. Protože není asi problém něco napsat, ale problém je aby to, co napíšeme, aby to mělo,aspoň trochu „hlavu a patu“, to především a aby to „počtení“ potěšilo i někoho jiného než autora. Jistě je to o talentu sdělovat a ten, jak víme, ten je vzácný a nedá se ani koupit, ani půjčit. Buď je nám dán do vínku, pak je skvělé…
resp. neměla jsem ráda Velikonoce v čase malin nezralých, kdy jsem bývala celá bolavá a měla problém usednout i na měkkou pohovku či do stejně měkkého křesla, protože mladí „mrskači“, jak se jim u nás říkalo, ti neměli slitování a tloukli nás, holky, hlava nehlava. Pamatuji dokonce, jak jsem jednou trávila tyhle svátky u tety v Břeclavi, tam chodila celá banda mládenců, kteří brali to…
mamko, když Ježíšek skoro klepe na dveře? Jo, přesně takto se tuhle zeptala dcera, když jsme se potkaly a daly spolu kapku svařáku, což je takový náš dlouholetý předvánoční rituál Ani jsem si nemusela moc tu starou bílou hlavu „namáhat“, protože tohle přání mívám vždy před vánocemi posledních 24 let. Strašně moc bych si přála abychom se u Štědrovečerního stolu setkali v plné sestavě a prožili…
