V životě nejde o to,

co se nám stalo, ale jde pouze o to, jak si s tím poradíme.

Těch pár slov jsem někde četla a uvědomila si, jak hluboce jsou pravdivá a jak se dají na můj život, a jistě nejen na můj, aplikovat.
Kdyby můj tatínek neměl rád hudbu, nikdy by vlastnoručně nevyrobil gramofon, nenakupoval gramofonové desky a naše rodina by za nedělních večerů nesedávala v obývacím pokoji a neposlouchala hudbu, kterou nám tatínek pouštěl. A byl to třeba Jožka Severin, co zpíval ty krásné písničky z okolí Břeclavi a vlastně z celé Jižní Moravy, ale i Antonín Dvořák - namátkou jeho Slovanské tance, Bedřich Smetana a taky Leoš Janáček a jeho kouzelná Sinfonietta a já bych jistojistě už na základní škole nechodila na koncerty naší filharmonie.
Kdyby se moje starší sestra neprovdala za staršího vzdělaného muže, který miloval jak hudbu, literaturu i umění a tohle všechno mně, té malé zvědavé holce nepředával, kdyby mě nebrali na výstavy, koncerty a on mi nedoporučoval co číst, nikdy by mě nelákalo navštěvovat galerie a obrazárny napříč Evropou a založit si knihovnu, čítající cca 2000 svazků, kdy každý čtvrtek stávala jsem před knihkupectvím, abych si udělala radost. Za tohle všechno, co mi dal, za to jsem mu celý život vděčná.
Je takových "kdyby" v životě každého člověka jistě mnoho, ne vždy je slovíčko "kdyby" spojeno s něčím příjemným, protože kdyby nebylo jedné krátké, ale intenzivní dešťové přeháňky kdesi u Mariánských Lázní a kdyby tamtudy můj muž nejel rychleji než měl a kdyby tam nebyla jedna prudká zatáčka, žili jsme, možná, stále spolu a nebyla bych už 26 let vdova.