Sladkých sedmnáct mi bylo,

prázdniny u tety v Břeclavi a taneční večery na betonovém tanečním parketu nad splavem u řeky Dyje.
Romantika jako blázen – nebe plné hvězd a tančili jsme tělo na tělo, no, hlava se mi z toho točila, to mi věřte. Byla jsem holka z města, takže neokoukaná a tanečníků tam bylo moře. A jednou tam dorazil fešák na úžasném červeném skútru, což na mně tenkrát udělalo skoro takový dojem, jak dnes motocykl značky Honda STREET, no a to bylo, panečku, něco. Byl to On, tenkrát ještě ne srdce mého šampion, to až později, ale místní taneční mistr.
Protože jsem studovala mimo Zlín a bydlela na internátě, tak jsem hledala nějakou zábavu krom šprtání o vinutí elektrických motorů, volejbalu, náhodou jsem objevila zprávu, že místní továrna MEZ dělá nábor do kroužku společenského tance.
Přihlásila jsem se, pak ukecávala jednoho staršího spolužáka, ten tomu frontálnímu útoku podlehl a tak jsme byli taneční pár a chodili dvakrát týdně tančit. Dokonce jsme dostali naprosto šílené kostýmy a pak uspěli na jakési taneční soutěži v Kopřivnici. Bezva to bylo.
A tím pádem jsem tam nad tím splavem u Dyje předvedla celkem solidní výkon, tanečního mistra obloudila ani ne svým luzným zjevem, jako svým pohybovým nadáním, přeskočila jiskra a při loučení před návratem domů už bylo o slzavém údolí.
Neboť byl motorizovaný, jezdil za mnou a jedné kouzelné noci připravil mě o „věneček“. O tomhle aktu jsem toho celkem hodně přečetla, ovšem osobní zážitek byl bolestný a v duchu jsem se ptala, co, proboha, na tom lidé mají? Taky jsem si po tom aktu myslela, že s milováním a sexem je to u lidí jiné než třeba u králíků.
Jak hluboce jsem se mýlila, protože s tímhle chlapíkem to spíš bylo o té zvířeně než cokoliv jiného. To až později a s někým jiným jsem prozřela a zjistila, že přece jen je tahle disciplína báječná a začala mě, dokonce, docela bavit.
Přestal mě ale, tenkrát, bavit pan taneční mistr i protože začal plánovat a přemýšlet o společné budoucnosti. Přivezl mi několik moudrých knih-návodů, jak se stát přebornicí ve společenském tanci dokonce namátkou vznesl dotaz, kterou lekci právě studuji. Naplánoval si to tak, že se vezmeme, pořídíme si jedno nebo dvě děti a pak budeme až do konce života tančit.
Šílené!!!
To já měla o životě kapku jinou představu, i když tančení mě nikdy nepřestalo bavit, takže jsem si dovolila s tou jeho hluboce nesouhlasit a aby náhodou svou vizi stran dětí nedotáhl do konce, navrhla jsem mu výměnu partnerky a rozloučila se s ním.
Každopádně mi vzpomínky zůstaly a tanec mě stále baví. Ono to mládí umí být kouzelné a bláznivé, ale někdy i docela přemýšlivé a vzdorovité.