Jak jsem se skoro vdala

do Hannoveru a jak mě jeden pohledný mladý muž omámil a já nakonec zůstala doma.
Kdysi dávno, v minulém století, byla jsem vyslána mateřskou firmou na výpomoc do projekce firmy Mitas v Praze.. Moc jsem se nebránila, sice krátce po škole, ale o projekt na stavbu jaderné elektrárny v Egyptě nešlo, bylo to cosi v rámci ČR a šéf řekl, že to dám, tak jsem jela dobývat Prahu. Ubytování v hotelu Solidarita ve Strašnicích, do Mitasky to tramvají daleko nebylo a jak se říká, v Praze mi bylo blaze. Kina, koncerty, divadlo a po večerech jsem šprtala němčinu. Jednou za měsíc jsem mohla na víkend letět domů, což bylo prima, letenku Praha-Holešov mi firma platila a stála tenkrát 90 Kč, což, viděno dnešníma očima, byla sranda.
Tak si zase jednou po víkendu doma kráčím do pokoje č.305 (nikdy nezapomenu) u výtahu banda mladých lidí hovořících německy, docela mrzutá, drapla jsem kufr a šla po schodech. Najednou se něčí ruka sápe po mém kufru a slyším :„Wohin?“ Opáčila: „ dreihundertfunf“ a chlapík, co mi ten kufr odebral, vystartoval a v momentě mi kufr pokládal vedle dveří pokoje č.305. Paráda, pěkně jsem poděkovala a čekala, že mu uvidím záda. Kdepák, Představil se, Claus Vesterling, byl z Hannoveru, kde studoval a jejich univerzita měla něco jako družbu s naší Karlovou univerzitou, proto se ocitl v Praze. Já prozradila kdo jsem a proč jsem v Praze, zabředli jsme do debaty a pozval mě na společenskou akci, která se konala večer kdesi na Václaváku. Jsem si řekla, že se mi ta němčina docela hodí a strávila ve společnosti studentů z Hannoveru a Prahy docela příjemný večer.
Druhý den tvrdá realita, v 7 seděla za prknem v projekci a kreslila. Dorazila do hotelu a na recepci vzkaz –potkáme se?
Potkali a ještě i další den a další a když koncem týdne odjížděli, Claus vyloudil adresu a začal doslova frontální útok. Dopisy chodily domů, maminka šílela. Jednou za dva měsíce jsme se setkávali v Praze a padlo rozhodnutí, dorazil do Zlína se zásnubním prstenem z bílého zlata s diamantem a vypadalo to, že je ruka v rukávě.
V té době mnoho dívek a mladých žen toužilo vyrazit za hranice a nevracet se, natož za takovým fešákem, protože to Claus opravdu byl.
Jenže já nikam nechtěla, já chtěla zůstat doma, setkávat se s přáteli, rodinou, mluvit krásným mateřským jazykem, a ne někde tisíc km daleko, sama a tvrdá němčina.
Ne. Navíc jsem na jakési akci potkala úžasného mužského, vysokého, štíhlého, co měl krásný úsměv, hrál volejbal, božsky tančil a mluvil krásnou češtinou.
A tak jsem do Hannoveru neodjela a nikdy jsem toho nelitovala.
Ale asi jsem potvora, protože ten prsten jsem nevrátila……