Mám problém a velký,

jak jsem tuhle hlídala dvojici psů, jeden jezevčík, divoký mlaďoch nevycválaný a o fous starší a poněkud méně divoký yorkširák, uvědomila jsem si, jak moc mi psí kamarád chybí.
Celý život se u nás v rodině psi pohybovali. Nic značkového, až na jednu dalmatinkou slečnu, ale jinak normálka, u jednoho jsem ,dokonce, přesvědčená, že ani matka nevěděla s kým se to zapomněla, protože jich asi bylo víc, těch nažhavených psích partnerů, ale kupovala jsem černou fenku labradora.
Značkový-neznačkový, kdesi jsem četla, že ti kříženci jsou daleko šikovnější po všech stránkách, než majitelé dlouhých rodokmenů. Nakonec i u lidí nebylo nic mimořádného, že levoboček se vydařil víc, než urozenec s rodokmenem.
Jenže celá ta věc má háček. Už nebydlím v domě s obrovskou zahradou a lesem za humnama. Už velký dům s tisícovkou obyvatel, jedenácté patro takže by ten psí kamarád, krom společných vycházek-procházek byl zavřený se mnou doma a v tom já vidím problém. Netrápí se ti psí krasavci, není to pro ně vězení, těch pár metrů čtverečních?
Sice s nimi často jezdím nahoru i dolů výtahem a vypadají spokojeně, ale kdyby mohli mluvit, opravdu by si pochvalovali, nebo by to byla snůška stížností a nadávek?
Zkusím nějakou literaturu, případně pohovor s majiteli psů v našem domě a pak se rozhodnu. Ale strašně bych si psího kamaráda přála.