Rodina je základ, říká se.
A srdcem rodiny je matka. Ani v nejmenším nechci tvrdit, že muži nejsou důležitý.
Ale už J.M Simmel říkal ,, největší průšvih v životě muže, je když má špatnou matku,, a je to tak.
Matka je ta kdo má své děti naučit milovat sebe a na základě toho milovat ,,ty ostatní,, protože když to nedokážeme u sebe u jiných to nedokážeme dvakrát. Stejně jako člověk který nezná písmenka, prostě dopis nenapíše.
Matka je ta co má dávat lásku bez podmínek a nároku.
Poslední dobou potkavám ,,spousty,, zraněných mužu i žen. Zraněných slovy, na které nejde zapomenout, protože jsou vypálené do duše, protože je řekla ústa, která byla ,,ta hlavní,,.
Zraněných údery, na které nejde zapomenout, protože, je zasadili ty ruce, které měli obejmout.
Zraněných křikem, který zazněl tam kde měl být konejšivý šepot.
Zraněných tichém, tam kde měl zaznít hlas.
Pokaždé mi to podlomí kolena, takovým tím hodně, hodně špatným způsobem.
Já rozhodně nejsem dokonalá matka.
Ale když mě syn probudí, ve dvě v noci, že by si rád povídal. Zapomenu, že jdu za tři hodiny do práce, a jdeme si sednou do parku a pod hvězdami si vypravíme o živote.
Když je smutno mé dceři, z toho že život jde trochu jinými cestami než by si přála.
Dáme si spolu vanu, nalakujeme si nehty a Birelem si připijeme na lepší časy.
A já si neskutečně užívám každou vteřinu z těchto okamžiků.
I když mě moje děti občas vytočí tak, že by i svatý František kopal do koťátek.
Nikdy v životě jsem jim nevložila do srdce jedovaté myšlenky, že kdyby něco udělali (nebo neudělali) jinak, měla by jsem je raději. Nikdy jsem nepoužila formulku ,,kdyby jste mě měli rádi,, a nikdy mě ani nenapadlo, že by ne mohlo napadnout zpochybnit že se měli narodit.
Snažím se z nich vychovat lidí, kteří se milují a přijímají.
Protože proto tady jsem.
Protože si to zaslouží.
A protože mám ráda, když se mi kolena podlamují z úplně jiného důvodu než z pohledu na zraněné srdce.