Vyslechla jsem ve výtahu

rozhovor dvou seniorek z našeho domu, kde, vlastně, skoro nikdo jiný, než senioři nebydlí.
Kdyby ten náš barák vybouchl, tak z peněz, co by stát ušetřil na důchodech by mohli postavit dva nové a větší.
Ale to jsem odbočila a hned se vrátím k původnímu tématu. Asi se ty dvě spolujezdkyně znaly, protože začaly ještě před tím, než se dveře od výtahu zavřely. A bylo to o stížnostech, začala jedna a druhá zdatně sekundovala. Mladí za nimi nechodí, vnuci vůbec, ten starý mobil se pokazil a na nový nemá, špatně vidí a slyší, a když si tu televizi pustí tak, aby slyšela, bouchá na ni soused, že ruší. Než jí mladí vyperou prádlo, nemá skoro co na sebe a ani jí to snacha nevyžehlí a představte si, paní, jezdí si po výletech a já furt jen doma.
„Myslíte si, paní, že mě někdy někam svezou?“
Výtah už byl v přízemí, já venku a i ty dvě spolucestující vyšly ven, zastavily se, hlavy u sebe a povídaly a stály tam spolu ještě když jsem se vracela s nákupem, kvůli kterému jsem musela jet tím výtahem.
Polila mě hrůza při pomyšlení, že dopadnu stejně a hned jsem se v duchu zeptala, kolik času mi ještě zbývá než do toho „zahučím“.
Sama si peru, sama si žehlím, vařím, uklízím, donedávna drandila s autem, kino, divadlo, výstavy, výlety, internet, i na jiný kontinent to zvládám sama, dokonce jakési studium pro seniory navštěvuji, ale to, možná, i tyhle dvě paní zvládaly a dnes už si na to ani nepamatují.
Nikdy jsem nad něčím podobným moc nepřemýšlela, protože jsem seniory nepotkávala denně a už vůbec jsem nebyla přímým svědkem jejich rozhovorů. To až ty cesty výtahem jsou někdy tak smutné a depresivní.
Ale budu to muset zvládnout, protože běhat 11 pater se mi vůbec, ale vůbec, nechce. A taky si budu muset najít nějakou „parťačku“ se kterou budeme jezdit výtahem a časem, nejen bavit, ale i děsit mladší spolucestující.
Protože je jen otázka času, kdy to začne.