Miluju teplo

a vůbec to nemusí být to živočišné, které je, mezi námi, zaručeně to nej, ale obecně jsem teplomilná.
Zrovna dnes , jak si tu tak v teple čtu, co taky v tomhle nevlídném čase může člověk dělat, sice bych o něčem věděla, ale k tomu, co mi proběhlo hlavou, k tomu je potřeba mužský a ten, bohužel, není. Tak si čtu, občas kouknu z okna a zavzpomínám, taková fajnová trojkombinace.
Když kouknu dolů do údolí, kde je plno malých cihlových krabiček a vzpomenu na dětství a mládí v jedné z nich - v„Baťovském půldomku“, vzpomenu na roky, kdy jsme drandili nejdříve na koloběžkách, později na kolech, na zahradě rozprostřeli deku a hrávali kanastu nebo jsme tu deku přemístili na nedaleké koupaliště a krom koupání a volejbalu jsme v kartách pokračovali tam.
Na zahradě postupně dozrávalo ovoce a stačilo vylézt na strom a natrhat si, třešně, meruňky, broskve, letní jablka….Jo, to byla ta kouzelná léta, byli jsme mladí…..
Ale taky vzpomenu na třeskutou zimu, co v čase mého dětství bývala. Takže to zase bylo o bruslení na zamrzlé řece, sáňkování na kopcích, kterých bylo kolem města docela požehnaně, ale nikdy nezapomenu na můj pokojíček, kde dlouhá léta nebyla kamna a do postele jsem si večer nosila ohřívací láhev naplněnou vařící vodou. To už taková krása nebyla……..
Ty červené cihlové neomítnuté „půldomky“ postavil pan Baťa pro své zaměstnance a můj tatínek byl jeden z nich. Kolem každého byl kousek zahrady, pár záhonů a pár stromů-podle chuti si lidé, co je obývali, mohli něco vysadit.
Prý je pan Baťa stavěl jako „provizorium“, protože potřeboval rychlé bydlení pro své zaměstnance a posléze je mělo nahradit bydlení jiné. Nestihl to a nestihli to ani soudruzi, co přišli po něm. A já si myslím, že je to dobře.
Protože ty malé červené „krabičky“ k mému rodnému městu neodmyslitelně patří a stále se v nich žije, i když úplně jiná generace a jinak. Jsou vylepšené, přestavěné, zateplené, ale pohled na ně stále evokuje vzpomínky, které jsou nezapomenutelné.
A stejně je někdy krásné rozhlédnout se kolem a zavzpomínat……..