"Poslyš, vymyslela jsem trasu

a jdeme si vyšlápnout", ozvala se kamarádka Věrka, která naprosto demokraticky za nás dvě rozhodla. Jdeme se do přírody kochat pohledem na město a okolí oděného do podzimních barev. Protože miluju barvy podzimu, nadšeně jsem souhlasila.
Počkala jsem u zastávky a přisedla do trolejbusu, kterým Věrka přijížděla a odjely jsme na konečnou, odkud je to do lesa co by kamenem dohodil.
Bezva.
Jen jsem jaksi podcenila obuv a nedávno zlomený kotník, takže žádná svižná chůze, ale naopak pomalá a velmi opatrná cesta lesem, při ní hromada řečí, jak jinak a vyšly jsme z lesa na opačném konci města. Docela zákeřně se dostavila žízeň, jenže stará dobrá hospoda „U Jašů“ nepremávala a tak ještě kousek ke Kauflandu, kde jsme zakoupily každá jednu plechovku piva s úmyslem ho okamžitě vypít.
No jo, ale kde?
Pamatuji, že v létě občas parta bezdomovců sedává na patníku před obchodem a konzumuje, ale jednak tak úplně bez domova nejsme a druhak, ty patníky jsou už docela studené. Tak ještě kousek dál a u cyklostezky jakási lavička, prima. Usadily jsme se a Věrka se pustila do toho piva.
Já ne, já se styděla před cyklisty, kteří projížděli kolem. Sice jsme byly celkem slušně oblečené, neměly jsme špinavé ruce, byly učesané, ale stejně jsem tu plechovku otevřela až doma, když jsem si před tím ohřála k večeři guláš.
Večer volala dcera, tak jsem jí hned „vyslepičila“ jak úžasný výšlap jsme s Věrkou podnikly, no a samozřejmě i příhodu s plechovkou piva, jak jsem se styděla ji na lavičce u cyklostezky otevřít a vypít. Opáčila, že jsem trubka a víc není, co by k tomu dodala.
No jo, je ta moje holka chytrá a tak ji poslechnu a příště si to pivo klidně otevřu a vypiju, i kdyby jel kolem Závod míru a vůbec se nebudu stydět.
Možná jo, ale úplně jistá si nejsem......