Člověk milenecko-vztahový

Homo sexus independentus? (Latinofilové snad prominou)

Hledám nezávazný milenecký vztah bez narušení soukromí. Klasika. A tím to začalo...

Zapomněla jsem si ale položit úplně zásadní otázku. Respektive, jsem netušila, že si ji mám klást... Mám na to? A chci opravdu tohle? A jak? A jak často? A s kým? A co to všechno kolem? Jo, těch nevyřčených a nezodpovězených otázek bylo asi trochu víc... Tak popořadě.

Přeskočíme asi motivaci (doma už to není, co bývalo, chybí mi bla bla bla). Jak to tedy řešit? Budu na sebe den za dnem koukat a čekat, až se dostanu do hledáčku gerontofilů? Budu snít své sexuální fantazie s vrničem v ruce a čekat, že přijede princ a vysvobodí mě? Tak mladá, zachovalá a naivní už nejsem. Bohužel? Bohužel!

Ve spánku nepřijde to, spánek je sladká mdloba. Nezbývá než se aktivně zapojit do řešení svého problému. Být své duše kapitánem. V reálu to nejde. Bo korona, bo okolnosti, bo všechno... Tak jdu sem. Sem, na amiky.

Idylka, plný vzkazník, kokotů nepočítaně (myšleno mentálně i fakticky - kolikrát slast pro oko i jiné orgány...). Přehrabuju se v tom pomyslnýma vidlema a dál cedím, co utkvělo v patrnosti. No ale co dál? Jak tu problematiku dále uchopit? Jak "to" uchopit v praxi bych snad zvládla, ale teorie? Ta mi uniká. To se na škole neučí! Jak mít čistě sexuální vztah bez narušení soukromí, být citově neangažovaná a přitom si to maximálně užít?

Né, že bych neměla pár vztahů čistě na fyzické bázi, to zas jo... Ale když "to" tam nebylo, vždycky jsem to skončila nebo nechala vyšumět... Dlouhodobě to nikdy nefungovalo. Ozvaly se varovné světla, že to není ono a už to nešlo, ikdybych chtěla... To bylo za časů dávno minulých. Za svobodna. (Bože, jak bylo to bytí nesnesitelně lehoučké...)

Je to celkem užitečná vlastnost - ta varovná stopka, když člověk hledá vztah, ale v mojí situaci už tolik ne... Je to vlastně handicap. Když se ozve varovný signál, je po všem a přestanu mít zájem. Když se neozve, zavánělo by to průserem...(?) Tak si říkám, že jsem se dostala díky vlastnímu myšlenkovému průjmu do slepé uličky... Jsem já vůbec člověk schopný nezávazného mileneckého vztahu?

Ono, člověk tak nějak tuší, že to chce pravidla a sebekontrolu, ale je schopný si sám v sobě vyhodnotit, jestli to ustojí nebo ne, dokud to nezkusí? Nebo je to případ od případu? Milenec od milence? Jak vypadá ideální milenecký vztah?

Tak jako, nehodlám mu prát ani vařit... Ale dál? Můžem o něčem nezávazně mluvit? Nebo to má být jen "ahoj, jdeme na to?". Lze nastavit univerzální pravidla? Je možné zůstat sám sebou nebo je třeba nevypadnout z role sexuálního objektu? Jasně, každý si to nastaví, jak je mu zlíbí... Ale existuje nějaké univerzální (tovární) nastavení?

A otázka, která mě od počátku děsí asi úplně nejvíc: Jak takové milenecké vztahy končí?

Můj nejlepší kamarád mi kdysi řekl, že nad vším moc přemýšlím. A měl pravdu. Ale jsem už taková. Takže mám už vlastně dva handicapy. Dají se na to brát nějaké dávky???

A do toho mi píše kámoška z Polska, že už se tam několik dní protestuje kvůli změně zákona o potratech a je celá v prdeli z narušování práv žen. Oprávněně! A do toho všudy přítomná korona... A najednou si říkám, co to tu vlastně řeším za píčoviny, když se kolem píšou dějiny... 😂

Ale člověk se musí nějak rozptýlit, no ni?