Začalo to vcelku nevinně. Ráno jedeme spolu do práce, protože jedno auto je v servisu. Řídím. Po patnácti tichých minutách... On: "My už si asi vážně nemáme co říct, že?" Já: "Mno, asi moc ne, mno... " vyleze ze mě vyhýbavá rozpačitá odpověď. Ještě není ani 8 ráno a já se zrovna snažím zdolat světelnou křižovatku... Zaskočil mě. On: "Asi bysme měli zkusit tu poradnu nebo něco... " Já: "O tom…

Dneska mě opustil vztek. Už dlouho se to ve mě hromadilo, ta frustrace z nedostatku sexu i něhy. To odcizení.  A pak to přišlo, jemně a intimně, jako za starých časů. Zase to tam bylo, to spojení. Ne jen mechanické šukání... Splynutí, souznění, harmonie, něžnost a snad i ta láska, vydolovaná někde z hloubky, kde byla tak dlouho pohřbená.  Myslím, že to je tak rok, co to bylo naposledy takové.…

Jsem sama. Ta samota jde nahmatat. Je ve mě, kolem mě, sálá mi z očí, je v každém slovu, které napíšu. A ještě víc všechny odhání. Jsem sama a přesto nemám, co nabídnout. Jsem holá, prostá, ale s tíhou všeho, co si nesu. V sobě i kolem sebe. Ze dne na den, minutu po minutě. Touha po něčem, co si nemůžu sama dát. Možná si to nezasloužím, možná si to jen myslím.  Tak jsem tady. Nefunguje to. Jsem…

Můj šuplík dostal neovladatelnou potřebu zvracet z toho všeho, čím ho pěchuju... Musí to ven.  Aneb co se v mojí šišce vylíhlo za poslední rok... V kostce...  Já jsem Šílená mrcha Slyš můj řev  Podzim 2020  Kdo je tady ZA-TO-PI-ČA?  Touhle hláškou nás vždycky oblažovali kluci u táboráku, když bylo na čase přiložit. A zachovat tím teplo pro ostatní... Oheň. Symbol setkávání, odvěký…

Homo sexus independentus? (Latinofilové snad prominou) Hledám nezávazný milenecký vztah bez narušení soukromí. Klasika. A tím to začalo... Zapomněla jsem si ale položit úplně zásadní otázku. Respektive, jsem netušila, že si ji mám klást... Mám na to? A chci opravdu tohle? A jak? A jak často? A s kým? A co to všechno kolem? Jo, těch nevyřčených a nezodpovězených otázek bylo asi trochu víc...…

Překvapilo mě to. Tedy ne až tolik, jsem zvyklá na tyhle příležitostné relapsy. Jen to načasování... Vlastně mi to hned ráno ani nedošlo. Po probuzení přišla obvyklá ranní rutina, čaj, snídaně... Až pak, z ničeho nic začaly ty obrázky naskakovat. Zase jeden z těch podivných snů... Neviděli jsme se už několik let a stejně se ke mě ve snech stále vrací. Jako bychom byli nějak propojení. Vím, že…