Horolezkyně

Jedu, netrpělivost se promítá do těžké nohy na pedálu, trasa mi není neznámá, v hlavě myšlenka, že o ušetřené minuty cesty bude o to delší setkání. Holá stehna se mi třou o sebe s každým zmáčknutím spojky, s přibržděním před zatáčkou, to klimatizace mi nadzvedává lem modrobílých šatů, jedu vstříc něčemu, co ještě ani netuším, jaké to bude. Nebo jestli to bude.
Čekám ve stínu, jsem tu první, se zdánlivým klidem čekám. Přitom nevím na co. Ale to podprahové tušení to ví, že nedělám nic, co nestojí za to. Už tu nejsem sama, vcházíme do stinné chodby, v které oči potřebují chvilku, aby přivykly z ostrého slunce. Říkáš, ať si nahoře udělám pohodlí, že musíš ještě něco zařídit. Jak dlouho? Já totiž musím pak hned zpět. Usměju se na tebe, s troufalou otázkou, zda řidič cisterny chvílí počká?
Dva rychlé kroky mým směrem jsou odpovědí, kterou jsem toužila slyšet, objímáš mě, pod polibky chytám dech, stahuješ mi přes hlavu šaty tak rychle, že ani nestíhám to stydlivé uvědomění si, že tu stojím před tebou jen ve světlé krajce kalhotek a mrdavý oči už nezakryju ani slunečními brýlemi. Lačně se mi přisáváš na bradavky, až ztrácím rovnováhu a opírám se o chladnou zeď. Vnímám, jak mě bereš za ruku a svižně mě směruješ ke schodišti, tohle je tvé teritorium, nechávám se vést.
Padám na postel, na které k sobě přicházím později se smíchem, kdy mě vlna vrcholů přemůže, nedovolí už šeptat "ještě prosím", vlastně mě paralyzuje v bublině euforického štěstí, jako to umí poctivá práce v mém klíně.
Takhle nějak se prý cítí ta horolezkyně na vrcholu už v základním táboře :-)