Na schodech vzplál

Někdo říkal, krom jiného, že jsem zapšklej hajzl a že si lidi nepouštím k tělu. Tak řikám, že pokud plně nepatří do mého kmene, nesetká se s jinou. A dál řikám, že mi vlastně nemá co povídat a i kdyby, mám myšlenkovej tunel, jehož konec nehoří pro takové co se neznají. Navštěvuje ho mechanickej ježek, od hnoje vybrušuje stěny a uřezává všetečné prstíky i celé končetiny. Ten někdo říkal, že mu to tak říkali a že to tak prostě je.

Tak mu řikám, že jediný co se děje, je to, že všichni jeden přes druhého věčně štěbetaj, až se práší vod zobáků a snad ze strachu mlží. Totiž moc rádi klovou do palic podprahové informace. A že já rád střílím do vzduchu, že i když před nimi zacpávám uši, voči i nos, stále cítím jejich záměry. A nemám rád, když za mě přemýšlí člověk, který nepatří do mého terapeutického okruhu lidí. Že možnost navrhnout mi, něco ohledně mne samotného, vlastní jen člověk o němž vím, že si mého života cení minimálně stejně tak, jako svého.

Že jsem pořád nepochopil, jak si lidé donekonečna můžou myslet, že to s nimi jistě myslí dobře. Jestli tuší, kdy máme největší strach? Třeba když problémy vězí za hranicemi rozlišení našich smyslů. Slepí a hluší se cítíme lehce zranitelní. Ať už se jedná o cokoliv. A v této oblasti, jsme po staletí manipulovaný a vojebávaný.

A že stále věřím. Věřím, že každé cizí vnuknutí pochybnosti o nás samotných, se může chovat jak zhoubný nádor. Ale i věřím, že nás nemůže potkat nic horšího, než si sami dokážeme představit. A věřím, že spatřit pravdu, znamená schopnost spatřit i bestie v nás samých. Připustit si, že stejné co napadlo nás, je někdo bez výčitek schopný realizovat.
Vím že se bojí, vím že námi pohrdají, vím že se štítí a vím, že nás k smrti nenávidí. Mám ale pocit, že se tentokrát moc ukvapili...

A než mu ten účelovej hnůj, vytekl ven přes pysky a odplazil se dolů po schodech. Dozněla má oblíbená píseň pod modrou oblohou, aniž bych ji prožil.
Takové zbytečné škody najednou a proto celou opakuji...
Hey Hey, My My