Slova

Slova jsou to, co nás nejvíce odlišuje od zvířat. Člověk jako jediný tvor umí vyslovovat hlásky a skládat z nich slova. A přesto s nimi neumíme správně zacházet.
Někdy slovem ublížíme víc než chladnou zbraní.
„Přibrala jsi.“
„Jsi ošklivá.“
„Už tě nemiluju.“
A většinou si toho ani nevšimne. Protože člověk se po nich nechytí za srdce a mezi prsty mu neprosakuje krev.
Ale i tak na srdci vytvoří jizvu.
Někdy nedomyslíme důsledky svých slov.
„Jsi moje osudová žena.“
„Nemůžu bez tebe žít.“
„Ani smrt nás nerozdělí.“
Obzvláště tu poslední „hlášku“ mám ráda. Díky ní je v budoucnosti spousta zábavy a nechápavých dotazů proč se nám „to“ děje.
Někdy slovem dokážeme pohladit, citelněji než prsty ve vlasech.
„Sluší ti to.“
„Chyběl jsi mi.“
„Stýskalo se mi.“
Tahle slova mají hojivou moc, ošetří rány, které jiná slova způsobila.
Někdy využíváme slova proto, aby jsme odložili věci, do kterých se nám nechce.
„Až budu mít čas.“
„Až bude vhodná chvíle.“
„Až bude v dubnu sněžit.“
Je v nich schovaná touha, aby „někdo nahoře“ poslal znamení, že teď je ten správný čas.

Slova nejsou papírové vlaštovky a neměla by se do vzduchu vypouštět bez rozmyslu.
Protože jakmile je řekněte, už mají vlastní život.
Protože „přivolávají“ to, co říkáte.
Protože vytvářejí osud Váš a lidí kolem Vás jako máloco.

A protože jakmile jsou vyřčená, nejdou vzít zpět.