Nemám ráda Velikonoce,

resp. neměla jsem ráda Velikonoce v čase malin nezralých, kdy jsem bývala celá bolavá a měla problém usednout i na měkkou pohovku či do stejně měkkého křesla, protože mladí „mrskači“, jak se jim u nás říkalo, ti neměli slitování a tloukli nás, holky, hlava nehlava.
Pamatuji dokonce, jak jsem jednou trávila tyhle svátky u tety v Břeclavi, tam chodila celá banda mládenců, kteří brali to „mrskání“ docela zodpovědně a já, zvyklá na jinou sílu úderů jsem dostala takový nářez, že jsem rozzuřená do běla, spáchala zločin, protože tomu, co mě mlátil ze všech nejvíc, a to v domnění, že mu odpustím, protože mi tím, přece, dával jasně najevo jak moc se mu líbím, tak tomu jsem ten omašlený zázrak vyrvala z ruky a než se z toho šoku vzpamatoval, hodila jsem to do sporáku, který byl v kuchyni- vařilo se na něm a tam si ten mrskací nástroj klidně shořel i s pentličkami.
Děsná potupa to byla a ještě o letních prázdninách na dece u řeky Dyje se na tu vzteklou holku ze Zlína vzpomínalo a místní hoši si od té dračice udržovali bezpečnou vzdálenost.
Ani po delší době jsem těmhle svátkům nepřišla na chuť, to už jsme randili s mým pozdějším mužem a ten, abych si nestěžovala, tak ten mě docela symbolicky polechtal a s ním i další členové naší party, čímž měli splněno a na chalupě, kde se tyhle velikonoční „orgie“ konaly, jsme se věnovali bohulibější zábavě, jako byla konzumace dobrot, taky vína, zpívalo se a bylo to celé děsně fajn.
Nevím jestli se tyhle zvyklosti praktikují i v nebi, kde je můj muž od r.94, ale myslím si, že tam mají jiné zvyklosti. Každopádně si tak sama pro sebe říkám, jak ráda bych byla, kdyby na mně dnes a s tím krásným úsměvem, co mu tolik slušel, kdyby na mně vztáhl ruku a klidně by mohl i přitlačit……….
Jenže zázraky se nedějí.