Psát nebo nepsat?

To je otázka, na kterou je potřeba se položit a zodpovědně si na ni odpovědět. Protože není asi problém něco napsat, ale problém je aby to, co napíšeme, aby to mělo,aspoň trochu „hlavu a patu“, to především a aby to „počtení“ potěšilo i někoho jiného než autora.
Jistě je to o talentu sdělovat a ten, jak víme, ten je vzácný a nedá se ani koupit, ani půjčit. Buď je nám dán do vínku, pak je skvělé s ním pracovat, nebo není a pak je, asi, všechna snaha marná.
Když jsem kdysi dávno pobývala mimo ČR a po večerech „bloumala“ po internetových stránkách, narazila jsem na tenhle web.
Skoro to vypadalo, že jsem objevila Ameriku. Prima počtení, zábava a taky „ukrácení“ dlouhé chvíle. Pak jsem našla odvahu a oslovila jednoho blogera, poslala mu kousek textu, který jsem sepsala, s dotazem, jestli si myslí, že je to čitelné. Odpověděl, že sice nic velkýho, ale ať se nebojím, odhodím obavu a klidně to zveřejním, protože max. hrozí, že si to vůbec nikdo nepřečte.
Tak jsem ho poslechla a zkusila a musím se přiznat, že v duchu jsem mu mockrát poděkovala. Nehraji si na spisovatelku, ani omylem, ale tahle „zábava“ je ohromný lék na samotu a na smutek. Člověk se zabaví, trochu si namáhá mozek, loví v paměti zážitky a prožitky a taky trochu zápasí s gramatikou, aby v textu „nenapráskal“ bandu hrubek.
I když se, jistojistě, vloudí občas chybička, kterou můj chatrný zrak přehlédne, neznamená to, že proto budu skákat z balkonu, to tedy rozhodně ne. Možná ucedím kroupu, možná se zastydím, ale každopádně sama sebe podrobím kontrole, protože nic víc asi udělat nemůžu-do školy prý přerostlé seniorky neberou.