Směju se uvnitř

(Dopisy Tobě)

Víš ono není špatné se dovědět, že krom toho, že tě druhý člověk má za úplně milé neschopné hovado, dovedeš být pro něj i zároveň inspirací. Možný?

Ačkoliv samo přiznání leze jak z chlupaté deky, že na ty vokecávky prostě doluješ náladu až z paty. Jako v těch časech miluješ se vším, svěřuješ se a druhý nechápe a výmluvy bych vyměnil za mlčení. A nebo za text který obsáhne všechny pocity, co přinesly ty příležitostné hovory, táhnoucí se u piva. A možná mám štěstí, že to někdo sepsal a zhudebnil ještě dřív, než já se narodil.
A vážně nezáleželo na ničem co říkám.
Napůl jsi poslouchala a nevěděla koho hledáš.
Jak jenom ty hovory nudily, tím jak tajně jsi v nich odcházela.
Bez ohledu na slova co říkám, mě budeš stejně dál ignorovat.
Chceš abych se cítil natolik malý, až nezůstane vůbec nic.
A i kdybych mluvil ve spánku, hovory se potáhnou dál.
A až zmizíš mi dočista, neucítím radost ani bolest.
Bude to ostuda, ale asi bylo vše řečeno.
Teď abych se cítil smutný,
ale věřím, že už jsem rád.
Casual Conversation

Všechno časem utichne a pak po letech na tebe někde něco vykoukne. Takovej klacek co čumí z kanálu, zakopneš o něj, poznáš ho od dětství a jen tak někomu ho do ruky nedáš. Tak kde se tady bere? Čumíš překvapeně, ale právě v tom se ti všechno tak dokonale protne. Prostě ručce se asi zrovna kus hodil a pak se k němu neměla?
Mrskla zbytek do kanálu, nebo pohodila u krajnice a déšť ho spláchl?

Jako ne že bych ho dnes nějak extra potřeboval, ale zas ho tam po těch letech nenechám zahálet. Takže ho hned beru do ruky a tahám skrz ty šprycle a ten kunda se zasek. Tak za něj rvu a už je venku! Padám z toho na prdel, jako je to fakt von, držim ho v ruce, prohlížim a jako kus mu chybí? Dneska aby člověk slušnou uživatelku pohledal. Frndí se celým klackem, kus uštípne a ještě si to plácne mezi kozy na odiv? A jako že to lidi kolem nepoznaj?
No dobrá, asi se někdo jiný ničeho nedovtípí a přiznávám, že mi to lichotí a dělá dobře. A i uznávám, že ten štípanec vypadá rozhodně líp, než celý vyvřelý orgán na krku. Lepší zavěsit lesknoucí se suvenýr mezi vnady, jako mucholapku na...
„Proč nevidí můj úsměv?“
Nakonec „protože se směju uvnitř“, se může jevit jako to pomyslné slunce v duši. A to je takové pozitivně nabíjející, není tak? Přímo zářím v duši za úsvitu, až po prožitém dni v nitru? Ale zášleh totalitního vnitra už asi ne.

Pravdou ovšem je, že ten klacek patřil adolescentní hnusný hubě a vlastně mi dnes zůstal jen její manický smích, přestože je krutě sprostá huba už dávno pryč. A i tento klacek ořezala a pečlivě vyleštila jen ona sama v lese, až z toho přecházel zrak, jako z mnoha jiných klacků. To jen ona se zvrácenou zálibou využívala jeho plné délky a závěrečné plivance mířila přímo mezi oči.

A co tedy stálo v původní rytině, na starém klacku hnusné huby? Na klacku který tak ráda vytahovala, jakmile zaslechla... Nikdy tě nevidím se smát.

„A taky nikdy neuvidíš, protože se směju uvnitř ty povrchní píčo!“

A tak se směju, tak nějak mile pobaveně. Někomu to přijde, jako chytlavě prosluněný protiútok a jasně, že tím myslím jen tvou zkrácenou verzi. Díky které je aspoň jasné, že i z hnusné huby občas vypadlo i něco pěkného, což by bez tebe asi nešlo. Já jim to dnes brát nebudu, tím se i loučím a ne. Fakt se mile usmívám a dnes nejen uvnitř, ty moje hodná krávo!
Potěšila jsi.

A posílám jednu slintavou, kdybys na tohle někdy náhodou narazila...
Zrod hnusné huby
První šuk v našem