Svědek

Před pár dny mi přišla zpráva od mé dlouholeté přítelkyně.
„V létě se vdávám. Jsi můj nejbližší člověk. Jdeš mi za svědka. Jo a připrav si nějakou řeč.“
Vždycky byla taková, přímá, inteligentní a rychlá. Za to ji miluji.
Seznámily jsme se před spoustou let, na tomhle serveru.
Jeden „chlapec“, říkejme mu třeba Honza, dělal to, co je teď už považováno za téměř normální a velmi aktivně balil dvě holky najednou. Jedna jsem byla já a druhá Kamila.
Uměl to se slovy, a tak z nich promyšlené splétal pavučinku kolem obou z nás. Měl to dokonale promyšlené. Zatímco já byla ta jediná tady, Kamila byla ta jediná na jiném serveru. A procházelo mu to opravdu dlouho, až se jednou nechal unést pýchou nebo byl prostě jazyk rychlejší než mozek a řekl jí můj nick. A to stačilo. Udělala si profil, počkala až bude moci na chat a když mě viděla v místnosti, přišla za mnou a požádala mě o číslo.
A potom jsme v pravidelných intervalech, aby nás to nevyhodilo z místnosti, házeli na sklo čím dál tím naštvanější emoty a bavili se při představě Honzy, který si za dobu našeho telefonování ukousal zajisté nervozitou prsty až k druhému článku. Že si 95% věci vymyslel není třeba říkat. Že té druhé barvitě líčil, jak ho ta první vášnivě pronásleduje a opačně, taky asi ne.
Po 2 hodinovém hovoru jsme si domluvily společné kafe v Praze.
A protože obě umíme používat funkci blokace v telefonu, tak se nám Honza od toho dne nedovolal.
Kdyby to bylo celé, nestál by ten příběh ani za čas, který jsem strávila jeho psaním.
Závěr přišel o pár týdnů později, když se mi na chatu ozval nově příchozí červený nick. S tím, že ji Honza velmi nadšeně balí a jestli jí o něm nemůžu něco říct. Spolkla jsem prvních pár vět, protože jsem dáma a některé výrazy používám velmi zřídka. A přiznala jsem, že nejsem úplně objektivní, a že by mě zajímaly další informace.
Vyslechla jsem si srdceryvný příběh o tom, jak měl Honza tu jedinou úžasnou a dokonalou a milovali se takovou láskou, že i Bůh jim ji záviděl a nejspíš proto na jeho drahou seslal smrtelnou nemoc. A ona, když mu umírala v náručí, vyslovila poslední přání, aby chudák Honza nebyl dlouho sám. A jemu srdce shořelo a krvácí k tomu, ale když jí to teda slíbil...
Jakýmsi šíleným způsobem mě ohromila jeho originalita. Už to na mě zkoušeli chlapi různě, ale tenhle příběh jsem neznala.
Pochlubila jsem se Kamile a ta neváhala odblokovat telefon a Honzu probudit po noční řevem velmi, velmi hladové lvice.
„Ty jsi úplnej kretén...normálně ji pohřbít...jsi ještě větší debil, než jsem si myslela...“
A on chudák úplně zmatený něco koktal a vůbec ho nenapadlo telefon položit.

Ale zpět k mé svatební řeči.

Co jim tak říct, aby z nich byl ten pár, který se za 50 let bude vodit za ruce a usmívat se na sebe?
Napadla mě spousta věcí od každodenních drobných radostí přes skvělé milovaní po starost o partnera.
Ale myslím, že to hlavní, co jim řeknu, je
„Mluvte spolu,,
Povídejte si o tom, jaké byly krásné mraky při západu slunce, o tom, jak byl úžasný ten černý prodavač, co vás obsluhoval, o té skvělé písničce, co jste slyšeli.

O čemkoliv.

Nebo o něčem jiném.

Protože to je ten základ, telepatie už není, co bývala.