Šlapání po štěstí

Vřítil se ke mně jako uragán. Najednou se prostě rozlétly dveře od bytu a on v nich stál. V ruce láhev Jacka Danielse a mezi hluboké loky nesouvisle házel do prostoru slova tak, jak mu zrovna přišla na jazyk.
Už samotný fakt, že se dostal přes můj práh, než jsem měla možnost zjistit, že je ve stejném městě jako já, je obdivuhodný. Protože mezi vstupními dveřmi od mého bytu a hlavním vchodem jsou troje zamčené dveře. Protože nemáme zvonek, kdokoliv k nám jde, musí zavolat a já pro něj musím zajít.
Ne tak Petr. Prostě zaklepal na okno vedle dveří a rozespalému sousedovi vysvětlil, že jde za mnou. O patro výš zazvonil na sousedku, kterou uplatil mandlemi v čokoládě, aby ho pustila dovnitř.
A teď tu stál a zmateně se mi pokoušel vysvětlit, že musím zavolat Lucce, protože ona mu nebere telefon. A on ji musí nutně vysvětlit, že už ví, že právě ona je ta pravá, že všechny ty ostatní přece vůbec nebyly důležité. Zato ta práce byla naopak hrozně důležitá. Ale teď koupil ten zájezd na tu Madeiru, kam jí těch 7 let chtěl vzít...a on jí to nemůže říct, protože mu nebere ten zkurvený telefon!!
Dívala jsem se na něj a bylo mi ho líto. Vlastně mi bylo líto jeho i Lucky. Potkali se, když ona měla „chvílku“ po třicítce. On byl o více než 10 let starší. Ona s téměř desetiletými dvojčaty. On se známou tváří, lev salonů, telefon plný čísel potencionálních milenek, které jen čekaly na zavolání. I mě samozřejmě zkusil sbalit, ale jsem si téměř jistá, že jen proto, aby dostál své pověsti. Když to neprošlo, strávili jsme spolu stovky hodin úžasných rozhovorů.
Když se dali dohromady, nikdo nečekal, že jim to vydrží déle než pár týdnů. Lucka neměla ráda drahá vína ani velkolepé večírky, které on tak rád pořádal. Raději se procházela v lese a večer se dívala do ohně a Petr k nesmírnému překvapení všech začal chodit na dlouhé procházky s ní. Téměř přestal pít alkohol, protože jí potom nevoněl. Jen si „občas“ odskočil za jinou. A Lucka se dlouho tvářila, že jí postihla dočasná slepota a teprve až když se počet „tajných“ milenek začal blížit k trojmístnému číslu, prostě ze dne na den zmizela.
Petr přišel domů a ani ona, ani holky tam nebyly. Kromě osobních věcí si nevzali nic. A jako v hloupém filmovém dramatu zůstala uprostřed stolu na sněhobílém ubruse rudá krabička s prstýnkem.
Chvilku nechápal, potom nadával a nakonec mávl rukou. „Nebude tahle, bude jiná.“ Jenže jiné kupodivu byly jiné a nebyly Lucka. Někde uprostřed vyprávění příběhu, který jsem znala z obou stran, usnul zmožen alkoholem a vlastní lítostí. Napsala jsem Lucce zprávu.
„Mám tu jednoho smutného chlapa, co by s tebou rád mluvil.“
Odpověď mi přišla téměř okamžitě.
„Už není o čem.“
Když se Petr probudil a plynule pokračoval, jako by ani neusnul, otočila jsem displej k němu.
Zprávy si přečetl poprvé, podruhé...a znovu usnul.

Když jsem se ráno probudila já, už byl pryč. Jen na stole ležely višně v čokoládě, které miluju.

Některé pohádky prostě nemají dobrý konec...