Podzim - Kdo je ZA-TO-PI-ČA?

Můj šuplík dostal neovladatelnou potřebu zvracet z toho všeho, čím ho pěchuju... Musí to ven. 

Aneb co se v mojí šišce vylíhlo za poslední rok... V kostce... 

Já jsem Šílená mrcha

Slyš můj řev 

Podzim 2020 

Kdo je tady ZA-TO-PI-ČA? 

Touhle hláškou nás vždycky oblažovali kluci u táboráku, když bylo na čase přiložit. A zachovat tím teplo pro ostatní... Oheň. Symbol setkávání, odvěký předchůdce televize, u kterého se příslušníci kmene na konci dne sejdou, aby mohli cítit vzájemnou sounáležitost a posilovat vazby. Pospolitost, do které je neustále potřeba přikládat, aby nevychladla. Občas je třeba nechat oheň pořádně vzplanout, až z toho žáru hoří tváře. Občas taky prohrábnout popel a pročistit ohniště od starých usazenin. Někdy je zapotřebí rozdmýchat i poslední skoro neznatelnou jiskřičku, nikdy to nevzdat. To vše pro ty okamžiky, kdy si můžeme na chvilku jen užít, jak poklidně plápolá a na chvíli jen "být". 

Teplá večeře, čistě povlečené peřiny, vyprané trencle, vyleštěné prkýnko na záchodě... Ohniště připravené na poklidné večerní plápolání. Ale kdo škrtne sirkou? Kdo bude přikládat? A co víc, kdo zajistí, aby z toho nebyl požár...? Kdo je tady za-to-pi-ča?