Zase zemřu... Jako pokaždé

Veronika se hlasitě směje, dokonce tak hlasitě,že překřičí i autorádio a Marka Ztraceného.
Zatraceně.

"Veru, kruháč, pozor, jede ti tam z prava auto!" šílím i když mě vzápětí Verča uklidní, že má vše pod kontrolou.
"Ale byl to debil, vůbec mě neviděl,taky do nás mohl pěkně napálit!" a jedeme dál.

...mohl do nás napálit... Zní mi v hlavě Verčina slova jak ta zpropadená reklama na Alzu. Pořád dokola. Nevypnu to stejně jako nikdy nezničím tu zelenou potvoru z obrazovky.
Napálil by do nás,z mojí strany...

Zaháním ty myšlenky a docela se mi to daří.

"Dobrou, už jdu spát a díky za dnešní kafe 😘" poslední zpráva, než usnu.

...

Znovu jsme s Verčou v autě, nehraje Marek ani nikdo jiný, zvoní mi telefon.
"No copak?" objeví se jméno volajícího
... sestřička...
Nerozumím ji, něco brebtá, komolí slova, nevím vůbec co po mě chce.
"Vydrž,jedeme za tebou,vydrž." Verča pochopí, že je zle a dupne na plyn na kruháči pod Tescem.
Najednou je kolem nás ticho, jen bílá tma co vše zahalí. Nemůžu otevřít oči. Slyším lidské hlasy, možná se baví o nás. Slyším zvuk majáku záchranky.
Neeee, tohle není dobré. Sakra, Kačeno, otevři ty oči, vše je určitě v pořádku. Musí byt!
Nejdou otevřít, všude jen ta bílá mlha.
Je na všem a všude.
Hlasy utichají, slyším dál jen ty majáky. Oči neotevřu ani kdybych se zbláznila.

Umírám...zase a znova... umírám smířená s tím, že tohle je konec...konec všeho...

V tom se mi konečně podaří otevřít oči. Ležím doma v posteli, zpocená, husí kůži na zádech a celá se klepu.

Už po tolikáté a zase dokola, zítra to bude znovu, zase umřu. Umřu smířená se smrtí... Jak? To jediné nikdy nevím...

Ale zase a znovu, každou další noc..

Je to děsivé... Pokaždé...