Stopy

V životě za sebou zanecháváme spoustu zbytkových stop.
Některé nemají delší trvání než stopa na písčitém pobřeží, kterou vzápětí smyje příliv.
Jiné jsou trvalejšího charakteru. Jemný úsměv, letmý dotek nebo „blbé“ datum v kalendáři. A potom stačí pár tónů písničky nebo závan známého parfému a člověk je rychleji zpět v dané vteřině, než by ho do ní dopravil nejlepší stroj času, a která se pocitově může protáhnout na dlouhé minuty.
Nikdy nevíme, jestli ten okamžik, který pro nás je v kategorii těch obyčejných, pro protistranu není ten top zážitek, který si v budoucnu stokrát přehraje a prožije.
Děti jsou ty nejvýraznější stopy.
Pokud je to ještě podpořeno fyzickým vzhledem jako u nás, je to o to zajímavější.
Je moc prima mít se svou dcerou stejnou velikost, protože ráno si můžete vybrat co na sebe ze dvou šatníků. Ale mít dceru většinou znamená mít podobný vkus. Takže je fajn moct si vybrat ze 30 triček. Nicméně velmi často se stává, že obě nutně potřebujeme to jedno konkrétní.
A já až na ní vidím, jak mi daná věc vlastně sluší.
Tím, jak se chová, vidím, co jsem jí dala do života.
Vidím, jak sáhne do batohu a bezdomovci dá své oblíbené tričko. Vidím, jak zachraňuje koťata ze silnice. Vidím, jak slušně, a přitom razantně vysvětlí chlapci, který jí v autobuse podruhé „omylem“ sáhl na zadek, že jestli se splete ještě jednou, bude potřebovat tu první ruku, aby si tu druhou vytáhl z místa, kde slunce nesvítí.
Vidím svého syna, jak mi při našich nočních hovorech mezi řečí přehodí přes ramena svoji bundu. Vidím ho, jak se zastává slabších a většinou mu to projde, protože s někým, kdo má přes 2 metry, se prostě prát nechcete. Vidím ho, jak je připraven téměř okamžitě vystartovat po komkoliv, o kom si myslí, že se na ně ošklivé podíval.
A jsem pyšná na to, že tyhle stopy tady po mě zůstanou ještě spousty let potom, co já budu jen vzpomínkou.

A hlavně kvůli nim si dávám pozor, kam šlapu, protože nikdy nevím, čí sny mám právě pod nohama.

A na sny se prostě nešlape.