Doznívání

(Duševní zevl)

První letní víkend bych si na triko nedal. V pátek mi náladou pivo nesedlo, zbytek víkendu trávil v křesle po babičce a čuměl do stropního ventilátoru. Vlastně i na to pivo mě dohnaly výčitky, že dlouho nebylo.

Nejdřív ale odmítám pozvání od jedné ženy, na páteční procházku lesem. Vlastně už existují jen dvě, které mě vyloženě nezavrhly. Bliká mi maják a povídám jí, že jsem za celej tejden moc unavenej a zvládnu nejvíc to pivo. Tam mě pronásledovaly výčitky, že já debil radši nešel do toho lesa a pak si říkal, že se mi chce stejně přemýšlet o odcházení. Ne od nich, to ani nejde... Ale přemýšlet o těch momentech, kdy člověk pozná, že druhý zavelel k ústupu a odchází z vašeho života. Zbytek času který tráví s vámi, je už jen takový doznívání. Kolikrát se vám i snaží ten čas zpříjemnit víc, než kdy jindy.
Chtělo se myslet na ty chvíle, kdy jsem nic neřekl. Na chvíle, které mě donutily vyfotit její dlaň na polštáři, asi na památku. Jak já to jen mohl vědět a nic neříct? Ale zase trefuji přímo na den. Přišla se toho dne rozloučit, ale vyslovila to až po měsících. Nemusela.
Stejný, jako se s plným plynem rozjet proti zdi a dupnout na brzdu přesně ve chvíli, kdy si jen zamáčknete vzpěry nárazníku. Vystoupíte, podrbete se za hlavou, a za ní jen proletí... „Tak zase bez překvapení, takže zase beze změny, pořád dokola.“

Když zatáhnu roletu, ani nepoznám jestli je den či noc. Občas nechci nic cejtit, vadí mi i jen pomlouvání. Proto mi nechutnalo pivo. A nebo se nemůžu dívat, nebo i jen poslouchat pár, který se štěká. Leze mi to na nervy, srdce plní lítostí a všechno uvnitř se vaří. Což se mi snad v křesle po babičce stát nemůže.
Tedy krom erupcí na slunci, které jsem způsobil. Co já všechno o sobě neslyšel... „Všechno ví, všechno zná, no jo, ty máš přece odpověď na všechno!“

No čekal bych, že sám za roletou s pivkem a kornoutem v ruce, budu mít víc klidu. Ale problikávala mi před očima vzpomínková barevná hudba, až mi šplouchalo v rezavejch neckách. A téměř jistě k něčí lítosti, už taky dneska víme, že mi role notorika i přes enormní úsilí nevyšla. Už to nechutná, ani nevožírá a z tvrdýho obyčejně zejtřek probleju. Je až s podivem, kolik dobrých skutků vyruší jedno selhání. Omyl chyba, a ne že jedno vyruší. Ale jedno špatné je omíláno dokola tak dlouho, až vymaže vše dobré. Snad společná vlastnost nás všech? Něco mi to vzdáleně připomíná. Přijde mi, že tohle funguje velice spolehlivě, ve všem a na každém kroku. Možná až tak spolehlivě, že mě to prostě nebaví, nudí, uráží, sere a otravuje.
Pořád žasnu, že se lze rozejít i díky neznalosti seriálu, druhu hudby, nebo nepolíbenosti určitým druhem humoru. To aby byl jeden stále na větvi a snad ještě doháněl votřepaný humory, aby mu život neflusnul do ksichtu.
Stejně jde většinou o záminky, které už druhý hledá ve všem co přihraje náhoda. To jen vy ten hnůj pak v palici přehazujete vidlemi.

V noci vedle druhého zatím ještě ležíte, nemůžete spát a jen čumíte do stropu, třeba na tiše ševelící stropní ventilátor. Zaměříte se na okraj jedné lopatky a snažíte se ho neztratit z dohledu. Protože víte, že jakmile ho jednou pustíte, už se znova jen tak nechytíte...
Right Beside You