Je pryč

Dnes jsem po dlouhé době šla do práce mlhou. Nemám jí ráda, a to hned ze dvou důvodů. Mám ráda když je kolem mě jasno a to mi ta potvora znemožňuje. A hlavně dává na vědomí, že léto skončilo. Snad ještě jasněji než pozdější svítání a dřívější stmívání.
Oznamuje, že končí čas šatů na ramínka a sandálů na bosých nohách.
Je tu čas huňatých svetrů a teplých bund.
Konec dlouhých letních večerů a procházek pod hvězdami.
Nastává pošmourný čas, kdy se sluníčko ukáže jen občas, snad abychom nezapomněli, jak vypadá.
Čím jsem starší, tím mám zimu míň ráda. Vzpomínám si, že jako dítě jsem se nadšeně koulovala a ve sněhu dělala andělíčky. Teď s mírnou nechápavostí sleduji ty nadšené výkřiky „Venku sněží!“
Chtěla by jsem vrátit alespoň jeden z těch slunečních dnů, kdy jsem měla něco „hrozně“ důležitého, že jsem si kvůli tomu nenašla čas jít na pár hodin nasát sluníčko. Nebo si zajít na Hostivařskou přehradu, jak už druhým rokem slibuju jednomu z Vás. Nebo se zajít vykoupat s partou prima lidí, jak jsme naplánovali už někdy v dubnu.
Smolíček, letos už to neklapne.
Ale to příští léto určitě…snad…možná.

Hlavně, že rozdávám dobré rady, aby se ostatní zbytečně nehonili a užívali si to hezké, co život přináší.

Ale to s tou kovářovic kobylou asi známe všichni, že?