„Jsem zmatená jak lesní včela“

bývalo mé občasné rčení, když jsem měla starostí pracovních a osobních tolik, že mi z toho všeho šla hlava kolem.
To je, samozřejmě, dávná minulost, protože současné starosti se týkají naprosto obyčejných, prozaických a nezajímavých událostí jako například - co nakoupit, co uvařit, kdy zapnout pračku, kterou knihu číst a občas se hluboce zamyslet jakou hudbu si k tomu všemu pustit. A v neposlední řadě si nezapomenu občas zvednout tlak při sledování naší domácí politické scény.
Tak jsem se teď našla v otázce, kterou mi při našich pravidelných telefonátech pokládá přítel Jiří a která mi vždy „poopraví“ náladu : „Tak co, Ladislavovno, jak Ti dnes dupou králíci?“
Samozřejmě dobře ví, že v tom mém skromném obydlí jsem ráda, když nejsem otlučená od nábytku a že by se sem nevešel ani jeden malinkatý králíček natož králíků několik. Ale je to náš rituál, který mi vždy vyloudí úsměv na tváří a za to jsem Jiříkovi vděčná.
Takže mu na oplátku velmi ráda podrobně líčím, jak se ti dva raubíři mají a co mi zase provedli.
Jasně, kdyby se při té debatě v mém obydlí vyskytoval náhodný návštěvník musel by být opravdu zmatený a patrně by si pomyslel, že se ta ženská doopravdy zbláznila, protože po králících nikde ani památky, což my dva s Jiříkem dobře víme, jenže jednou jsme je do naší společnosti vzali a vyhnat je by bylo , možná, nelidské.
Teď mi, ale, vrtá hlavou jak ty naše debaty budou pokračovat, protože v dohledné době budu mít v mém skromném obydlí opravdovou spolubydlící-jednu malou andulku, která nám, možná, do těch našich rozhovorů bude „kibicovat“ a rušit nás. Snad to Jiřík zvládne a třeba nás „zakomponuje“ do některé své povídky, které píše a vydává i knižně a já bych se tím pádem mohla stát slavnou a nesmazatelnou majitelkou jak imaginárních králíků, tak i živé andulky.
Dočista se na to těším.