Dáma v nesnázích

Některé životní příběhy jsou tak dokonale úžasné, že nevyprávět je by byl neodpustitelný hřích. Ten včerejší je přesně jeden z nich.
Všechno začalo povzdechem mé top kamarádky
„Umírám hlady. Jídlo, co jsem si koupila, jsem nechala na nádraží a už si nemám kde co koupit.“
Asi 3 vteřiny jsem se na zprávu dívala a potom jsem napsala zprávu kamarádovi, o kterém vím, že je stejně trhlý jako já a nezkazí žádnou srandu.
„Nemáš čas? Že bys spojil dobrý skutek s překvapením?“
Odpovědět přišla vzápětí.
„Jsem v Praze se samurajem (což není přezdívka, ale člověk, který má samurajskou výbavu, že by Hollywood zaplakal závistí). Zeptám se a dám vědět. . .tak prý jo. Co by to mělo být ?“
A započala symfonie, kdy nám i Bohové drželi palce, protože jinak to prostě není možné.
Zatímco pánové se se zakoupenou večeří hnali temnou nocí, aby zachránili dámu v nesnázích, já jsem se jí s další kamarádkou snažila udržet na chatu, aby nám neusnula, než dojedou.
Přistane mi zpráva.
„Deset minut do příjezdu.“
Vzápětí kamarádka na chatu oznámí.
„Usínají mi oči, dobrou noc.“
Sakra. Co teď?
Ukecávám jí, ať ještě chvilku vydrží a zároveň dodávám cestovatelům plnou adresu.
Když jí poradím, ať se teple oblékne, aby venku nenastydla, je jí jasně, že něco chystám.
Další zpráva.
„Jsme tu. Dej nám 5 minut, zaujmeme pozice.“
Po 5 minutách volám kamarádce.
„Vyjdi ven a nech si mě na uchu, u vrat máš překvapení...“
„Jsem venku...nikdo tu není...je mi zima...a je tu tma.“
Sakra, sakra.
„Dej mi minutu zavolám ti hned zpátky.“
„Kde jste? Čeká u baráku.“
„Noo, jsme kousek vedle. 3 minuty a jsme tam.“
Sakra, sakra, sakra.
Takže volám zpět kamarádce.
„Za chviličku jsou u tebe...jsou kousek...jojo, ta světla přes pole.“
Když slyším, jak se vítají, pokládám telefon.

Po pár minutách mi přistane zpráva od kamaráda.
„Nemám fotku, jak jí to předáváme, protože jak jsme si spletli ten barák, tak samuraj jí šel předat jídlo, ale vyšel nějaký hrozně vzteklý chlap, co tam děláme a než jsme mu to stihli normálně vysvětlit...vrátil se s baseballkou...jo a nadával jak špaček...všichni jsme v pořádku...i když on měl teda hodně na mále...až mě zase někam pošleš, rád bych měl PŘESNOU adresu.“

Takže nakonec všechno dobře dopadlo.
Dáma nezemřela hlady, rytíři přežili bez úhony a ani hlupák nedostal mečem „naplocho“, i když by si to zasloužil.

Ještě jednou díky všem zúčastněným, zvláště pak @Grai_Ulfurinn.
Byli jste skvělí.