No nazdar.

Po delší době. Množí se mi dotazy na to, co se mnou je a jak žiju a jak se mám a kam jsem zmizela, tak jsem si říkala, že bych zas mohla nárazově napsat jeden ze svejch nudnejch a dlouhejch sloupků a těm co to zajímá, podat zprávu o svý existenci.
Je to jednoduchý. V první a poslední řadě jsme si pořídili nádherný a roztomilý koťátko z dobrýho chovu. Abychom nepodporovali množírny a taky kvůli mým kytkám, protože tomuhle plemenu jsou kytky ukradený.
Teda když dospěje.
Kočce (říkejme jí Čvachta) trvalo jakž takž dospět osm měsíců, během kterejch se projevovala ne jako roztomilý koťátko, ale jako malej satan. Sice v podstatě miloučkej, ale tak brutálně akční a pozornost vyžadující, že to bylo neúnosný. Bohužel jsem v tý době akorát začala dělat noční, takže posledních dejme tomu pět měsíců úplně zmizelo z mýho života, protože jsem trpěla totální spánkovou deprivací. V noci vzhůru v práci a přes den mi skákalo po hlavě kotě. Takový to kočičí mávátko jsem si už přivazovala zezadu na šaty, neboť jsem si uhnala zánět šlach v zápěstí. Jedině kontinuální mávání totiž odklonilo naší kočičku od nekontrolovatelnýho pohybu bytem všemi směry.
Čvachta navíc relativně brzo relativně vážně onemocněla, takže k mávátku přibyla potřeba ji dva měsíce minimálně co dvě hodiny krmit a medikovat a hlídat ještě třikrát tolik, protože po operaci střev byla věčně hladová a pokoušela se sežrat VŠECHNO včetně proutěnýho košíku nebo rohože a našich v noci z pod peřiny vyčnívajících částí těl.
Už mě to trochu přešlo, protože je stará známá pravda, že s odstupem času člověk vzpomíná jen na ty dobrý věci, ale bylo období, kdy jsem se cejtila fakt podvedená a deprimovaná.
Aspoň jsem si teda definitivně ujasnila, že vážně nechci děti. Už nikdy nechci jíst na záchodě, žít na chodbě, chci spát v kuse aspoň čtyři hodiny denně a odmítám se řídit jakýmkoliv dalším rozpisem péče o cokoliv se statusem mimina. Zcela otevřeně přiznávám, že na to nemám, že už jsem na to nejenom stará.
Ostatně dvě děti, který budou doufám brzo dospělý, už odchováváme. Já o prtě krve mojí krve nestojím a Muž má myslím slušně splněno.
No ale zpátky ke zvířatům. Před třema tejdnama jsme na základě určitejch událostí pochopili, že naší Čvachtu navzdory všem směnám nemáme šanci uhrát a umazlit, takže jsme rezignovali a pořídili jí kámošku s představou, že se ty dvě zabaví spolu a my časem budeme fotit takový ty cute fotky v košíku spinkajících kočiček s ocáskama propletenýma do srdíčka.
Hovno.
Koupili jsem sice papírovou kočku odněkud, co má štempl chovný stanice, ale fakticky jsme neměli to srdce nezachránit zvíře, který bylo vrácený do poloviční množírny po tom, co trávilo rok doma samo se psem, kterej ho terorizoval, protože slečna majitelka na něj neměla čas.
Takže teď máme doma Deprivanta, co má získaný sociopatický sklony a potřebuje ještě dvakrát víc lásky než Čvachta.
Mimo jiný.
Jen tak jako pro decentní představu... Holky nemají stejný žrádlo, protože Čvachta jede po operaci pořád ještě dietu a jen tak něco nesmí. Deprivant zase jen tak něco nesežere, protože původní majitelka ji naučila na šrot, navíc je chuděra deprivovaná a paranoidní tak moc, že se nadlábne jen po tom, co k jídlu třikrát čuchne a dvakrát odejde a člověk jí u toho musí vykládat a mazlit jí. Tak šestkrát denně. Čvachta zase pije jenom z vany, ze který nejdřív třikrát vytáhne špunt a vypustí jí, než si do ní celá lehne a pak patnáct minut lemtá. Stejně jako Deprivant u toho potřebuje asistenci. Několikrát denně. Ani u jedný činnosti se přitom holky nesmí pozorovat, jinak se prostě neuděje nic. Za zavřenejma dveřma ale taky nevydrží, Deprivant proto, že má panickou hrůzu z toho, že mu zase někdo mizí ze života a Čvachta proto, že nemá kontrolu nad svým teritoriem.
No a tak to probíhá v podstatě se vším včetně vylučování, hraní, spaní, mazlení a úklidu po tom všem, podrobnosti psát nebudu, už tak je toho tu o kočkách na erotickej server nevkusně moc.
Tak. Dodrápaná jsem jak sviň, ale tuhle jsem se poprvý po dlouhý době líp vyspala. Kočky nám přitom sice zdemolovaly chodbu, ale zjistila jsem ráno, že mám ještě pořád horní víčka a tak věřím v lepší zítřky a zlepšení a do tý doby budu dál utíkat do práce.
Mám těch radostí momentálně dost málo, noční jsou jednou z nich. Třináct směn do měsíce je i s tou prací, kterou na nich musím vykonávat, pořád velká spousta času, kterej můžu a musím nějakým způsobem využít pro sebe. A tak teď pendluju po Praze s taškama plnejma věcí sem a tam. Večer tam dotáhnu co je třeba a ráno odjíždím s výsledkem. Taky se celkem nevkusně přepečovávám. Z nedostatku jiný činnosti tam chodím po schodech nahoru a dolů, což mi může jenom prospět a co tejden mám nový nehty a jsem celá voskem vydepilovaná.
To se mi při tý péči o kočky moc hodí.
Ne, není to tak černý. Taky jsem se po letech vrátila k focení a strašně si v tom rochním. Už jsem skoro zapomněla, jak mě tohle poloveřejný exhibování uspokojuje. Nahota mi přináší takovej zvláštní klid a lupnutí blesku je můj nejoblíbenější zvuk vůbec. Líbí se mi spolupodílet se na procesu tvorby, na všem, co je kontroverzní, pobuřující a bizarní. Líbí se mi interakce objekt - fotograf. Potřebuju nějakou interakci. Proto jsem se vyčerpala tady, protože ta interakce byla zoufale jednostranná a bohužel nekonečně pitomá a stereotypní. Ale o tom už toho tady bylo napsáno dost, že jo. A čest výjimkám, že jo!
A vůbec, tady se neexhibuje, to dá rozum, tady se mrdá!
Jo a taky už si zase balím Tašku a pojedu na vejlet. Sice ještě nevím kam a kdy to kočky dovolí, ale důležitý je mít vizi.
Jo a taky jsem zkusila dát po dlouhý době šanci něčemu neznámýmu reálnýmu a s někým se sejít, a už to zase dlouho neudělám a pokorně se vracím zpět k jistotě, ke svým kamarádům. Protože pak dělám věci, který se neslučujou s mojí snahou o udržování vnitřního míru.
Jela jsem totiž tuhle volit do rodnýho města, vezla mě kamarádka, co měla zrovna cestu. A jak jsme jely, tak jsme se stavily na jedný benzínce a jak jsme k ní přijížděly, stálo tam mezi jinejma po pravý straně takový malý tmavý auto. A pak jsme zastavily u stojanu a kamarádka šla natankovat. Hráli nám tam Depešáci a já jsem to auto pořád viděla před očima a taky jsem viděla sama sebe, jak se zvedám, jdu k němu a kopu do něj a začala jsem z tý představy bejt taková neklidná. A ta kamarádka, co šla zaplatit benzín, se furt nevracela a já jí v duchu říkala pořád netrpělivě 'tak už pojď, tak už pojď' a to auto tam furt stálo a já jsem byla nějak pořád víc neklidná a pořád hráli ty Depešáci a pak jsem teda odložila tašku stranou, vystoupila jsem, došla jsem si padesát metrů zpátky a to tmavý auto jsem ze všech sil nakopla. Do kola. Mohla jsem třeba kopnout do blatníku nebo urazit zrcátko, ale já blbka za všech okolností přece jenom pořád slušná jsem kopla do gumy. Auto se samozřejmě ani nehnulo a mně křuplo v prsteníčku, protože jsem měla sandále.
Dokud mi nekřuplo v tom prsteníčku, připadala jsem si jak v nějakým hustým filmu. Potom už jsem si připadala jenom jako úplná kráva.
Pak jsem si sedla zpátky do auta a když kamarádka přišla, seděla jsem zase způsobně na místě spolujezdce s taškou na klíně.
Takhle nějak se možná chová latentní psychopat.
"Co to bylo prosim tě?" zeptala se mě kamarádka a bylo na ní vidět, že vůbec ničemu nerozumí. Čemuž se teda vůbec nedivím.
Já nevím, no. Já si normálně ani nepamatuju, kde ta benzínka přesně je, ale zrovna včera v tom mým přednasrání jsme na ní musely zastavit.
Tak nebylo to jen tak nějaký auto. Odstavil ho tam jako nepojízdný Jeden Takovej.
Jestli ten Jeden Takovej kecal a nebylo jeho, tak jsem nakopla cizí auto. Což mně v zásadě nevadí, akorát že kopat by se nemělo do žádnýho cizího auta. Navíc jsem holka slušně vychovaná. Proto jsem taky nakopla jenom tu gumu.
No, neulevilo se mi. Nasrala jsem se ještě víc.
Když vyprávím nějaký svý poslednědobý příhody z interakcí chlap - ženská, řekne mi někdo občas, že si vybírám špatný typy, ale já si to nemyslím. Každej z těch typů je úplně jinej. Zřejmě je teda potíž v nějakým očekávání, či co. Na obou stranách. Ačkoli já nikdy žádný očekávání nemám. Vždycky se ale nechám nachytat a přemluvit k tomu, abych měla. Je mi pětatřicet kurnik, proč si tohle ještě pořád způsobuju, to nechápu.
To auto jsem nakopla za všechny tyhle případy zpětně a teď už na to kašlu. Fakt. Nevidím žádnej důvod, proč dál investovat energii a čas do nějakejch dalších ústupků.
Prosim vás. Když řeknete 'dáme si vědět v neděli', znamená to prostě, že si dáte vědět v neděli. Neznamená to 'bavili jsme se o tom ve středu, je v pořádku nechat to vyvlažit'.
Když napíšete 'za chvilku jsem u tebe', chvilka fakt netrvá hodinu a půl.
Když napíšete 'potkáme se zejtra ve dvě', neznamená to zejtra v sedm.
Když si desetkrát řeknete, že vyjedete v pět, tak byste měli vyjet v pět. A když ne, je skvělý dát aspoň vědět, že to zas až tak úplně nevyjde, tyvoleprostědoprdeleuž.
Ale já jsem taky blbá, že dopustím, aby lidi plejtvali mým časem a energií jenom proto, že nemají kapacitu dodržet co slíbili a dotahovat věci do konce.
Ale to se netýká jen nějakýho randění nebo schůzek. My teď třeba v práci hledáme novou kolegyni a z osmi holek, který u nás byly na zkoušce, dala vědět že nemá zájem jen jedna. To je jednání, který jsem nikdy nechápala a asi ho ani chápat nechci.
Taky organizuju svý narozeniny a zjišťuju, že je to mnohem těžší než ty poslední před pěti lety. Mohlo by se zdát, že je to tím, že má teď s odstupem času každejch svejch starostí dost, s rodinou, s dětma, ale velká spousta, možná až většina mně blízkejch lidí rodinu a děti vůbec nemá, případně už mají po.
A stejně s nima není domluva.
Jestli ono to není tím, že ta komunikace je dneska tak dostupná. Kdysi dávno mně v reakci na mobily říkala sousedka, že jsou leda na škodu a ke vzteku. Že když oni si chtěli dát s někým sraz, nezbylo jim než se domluvit na čase a místě tejden dopředu a že pak nikoho nenapadlo to jen tak svévolně rušit.
Jestli ono na tom jejím rozčílení tenkrát nebylo něco pravdy.
Takže takhle já se teď mám.
A jak se máte vy?