Status quo

"Status quo je obrat pocházející z latiny a znamená stávající stav. Používá se zejména v diplomacii, v případě, kdy se příměří nebo ukončení bojů spojuje s tím, že obě strany se zavazují dodržovat status quo – tj. Co kdo má, to mu zůstává. Jinou možností je status quo ante (bellum), kdy se vše navrací do stavu před válkou."

Vyprovodila jsem nedávno Mámu na tramvaj a pak jsem stála na Andělu a všude byla spousta lidí a pršelo a o mě se začala pokoušet úzkost a pak jsem se z ničeho nic rozhodla zavolat si Uber a naslepo jet po letech uzavřít příměří. Byla jsem hnusná, zmoklá, zpocená, rozmazaná, nevyspalá a nekomunikativní, v počínající úzkostný atace, ale stejně jsem jela. Protože jsem věděla, že kamarád, za kterým jsem se vydala, už mě viděl v tolika horších stavech, že si to můžu dovolit a že mi to nijak neuškodí.

Neudělala bych to. Za jinejch okolností bych to neudělala, protože jsem si myslela - ne, byla jsem přesvědčená - že je to něco, za čím jsem čmárla definitivní čáru. Což bylo mimochodem rozhodnutí, který mi svýho času nesmírně ulevilo, a tak jsem si myslela, že jdu správným směrem. Dostala jsem se dokonce do stádia, kdy přešel den a já si ani jednou nevzpomněla. Malý vítězství.

Jenže v květnu jsem začala dělat ty svoje noční, tu svojí práci snů, kterou neodřeknu jenom kvůli poloze a věděla jsem, že každou z těch nocí sedím sotva pět set metrů od tohohle člověka a úplně se mi vrátilo, jak tam v tý dílně těma svejma krásnejma rukama a s tím stoprocentním soustředěním pracuje. A pak jsem se zbytek noci koukala do údolí, kam z tý práce odjíždí spát a říkala si, že Vesmír má fakt smysl pro humor. A pak jsem zase začala poslouchat Lamb, což jsem předtím pro samej smutek nemohla a bylo to v piči. Ještě sedm tejdnů jsem s tím bojovala a pak už byl ten neklid, se kterým jsem přecházela za oknem, tak nesnesitelnej, že mi došlo, že to neodkloním.

Opět. Po mnohem delší době než obvykle, ale opět.

Jestliže doopravdy existuje něco jako dvojplamen, mým druhým plamenem byl, je a bude právě tenhle kamarád. Věděla jsem vždycky, že náš vztah je něčím jinej, ale teprve tahle pauza mi ukázala, jak je nesmazatelnej. Když jsem to popisovala Svědkovi, přirovnala jsem to k pocitu, jako když jsem se stala po letech bez ruky zase kompletní, ale ve skutečnosti to byl kus duše, co se mi vrátil. Jenom mi to přišlo v tu chvíli moc teatrální.

Akorát že to pojmenování dvojplamen je takový nějaký zbytečný. Buď se dějou vztahy pochopitelný a nebo nepochopitelný, a že je člověk nějak pojmenuje je mu stejnak úplně k prdu. Jedinej užitečnej závěr z toho všeho je, že jsou na světě záležitosti, události a interakce, na který je vědomí krátký.

Nenašla jsem napoprvý správný dveře, protože se během tý dlouhý doby přestěhoval, zas tak jednoduchý to bejt nemělo, ale když se pak někde za rohem ozvalo vrznutí a otevřely se a z nich hráli Lamb a já jsem šla chodbama po zvuku, úplně jsem cejtila, jak se mi srdce usazuje na správný místo, až to cvakalo, tašku jsem najednou neměla těžkou, úzkost jsem neměla a ničím jsem si v tu chvíli nebyla jistější, než tím, že je právě všechno tak, jak má bejt. Měla jsem v sobě ten zvláštní pocit klidu, kterej v aktuálním okamžiku nikdo a nic nerozhází. Ani Lamb. Ani nervózní jsem nebyla, ani srdce mi nebušilo. Jen mi tak zmokřely oči, jak se to rozlíhalo těma chodbama.

"Víš, že těma Lamb jsi vyčerpal veškerou kapacitu epična pro tuhle schůzku?"
"První, co mě takhle narychlo napadlo.
...
Dáš si kafe?"

A bylo to. Jako za starejch časů, před pěti, deseti, třinácti lety, před válkou. Tři vteřiny rozhodování, půl hodiny cesta autem ve špičce, dvacet minut opatrnýho obcházení budovy xxx a tichýho poslouchání za dveřma, jedna odeslaná rychlofotka prázdný chodbový křižovatky a jedni Lamb.

Jak to bylo geniálně jednoduchý.

Seděla jsem tam klidná, vevnitř roztopená a mlčela jsem. Byla jsem Doma. Jen jsem sem tam na nějakou otázku kejvla hlavou nebo pípla. Koukala jsem, jak dodělává, co potřebuje, pila hořký horký kafe a užívala si, že jsem zase kompletní. Možná jsem nikdy nezažila víc uspokojující pocit než tenhle.
Ani Druhej plamen nevypadal překvapeně.

Nepozná se právě podle toho, že jdou věci správným směrem?
Já mám někdy pocit, že všechny věci jdou vždycky správným směrem, akorát my si to vytrvale a zabedněně pořád dokola kurvíme.

Byly doby, kdy jsem si myslela, že by to mohla bejt láska. Jakože partnerská. Protože ty pocity kolem toho byly od začátku tolik nový, silný a zmatený, že mi přišlo, že to nemůže bejt jinak. Jenom mě na tom mátla ta stránka praktickýho soužití, která nebyla ani v představách reálná.
Jenže nikdo mi ještě vyjma mýho Muže tolik nevoněl. A pak jsou tu ještě další věci, který už jsou ale tolik osobní a intimní, že se nedají psát veřejně a překvapivě ne anonymně.
Ale není to láska. Je to přesně ta potřeba bejt kompletní, potřeba absolutního porozumění bez mluvení. Něco, bez čeho nežijete úplně. Přátelství, chybějící končetiny, někdo na druhý straně drátu, kterej i když mlčí, pořád tam je. Ouško k hrníčku, plaňka v plotě. Někdo, bez koho je mi škoda žít. Těžko popisovat něco tak éterickýho.

Každopádně já už si nějakej ten měsíc v tomhle směru žiju zase kompletně. Ovšem důsledně se nepřibližuju, nedotýkám se, nečichám, do očí se dívám jen když to je nutný, mrdavý myšlenky nemám a sny se mi nedějou. A tentokrát to nepotřebuju. Stačí mi to vědomí, že zase fungujeme. Občas se nevyhnu štípanci do zadku v nestřežený chvíli a tím to končí. Je to křehký a je zbytečný zase to posrat. I když k něčemu samozřejmě zase časem dojde, to nemá smysl si nic nalhávat.

No a tohle všechno je přesně to ono, na co já vždycky kápnu při nějakým seznamování. To nejsou nároky nebo zmařený očekávání. To jsou ti moji zpropadení laťkaři. A tyhle pocity, co přicházejí a Druhým plamenem, to je to, co chci a potřebuju a do jistý míry celej život hledám. Všechny ostatní intimní vztahy si jen tak plytce kloužou po povrchu a do hloubky se nikdy nedostaneme. Do hloubky hloubky. Netvrdím, že nejsou zajímavý. Jsou za nima skvělý lidi, je to často bizarní, ujetý, poetický, divoký, nesmiřitelný a dramatický.

Ale frekvence Druhýho plamene v mým životě zatím připadá na jednoho za pětatřicet let a to je prostě fakt.