Drahuše by si dala kafe

Tak nám zase sebrali Čvachtu na hospitalizaci a mně se sám sebral večerní program. Muž jde někam courat, Děti jsou obě doma a mně tu po hlavě leze Deprivant, která se nemůže rozhodnout, jestli mě jako má nebo nemá ráda, když tu teď Čvachta není. Projevuje to tím, že se střídavě dožaduje mazlení a střídavě mě drápe tak, že už vypadám jak Žofré.

Jenže už jsem si udělala drdol a opravila nehty, čili na sezení doma to není. Děti si vedle vaří oběd, slyším divný zvuky, něco pleská o zem, tipuju vajíčka, jsem traumatizovaná. Vysílám zoufalou zprávu na FB, ale ještě než ji postnu, vyškrtám v nastavení soukromí okruh lidí na minimum a už vidím, že to nemá žádnej smysl, že z těch zbejvajících mi nikdo do dnešní nálady nepadne. Děti dovařily, koukám na linku, vzorně uklizeno, aspoň někde moje viditelná únava nese ovoce, neodváží se nechat tam bordel, je jim mě líto. Jdu si udělat kafe a jen co překročím práh kuchyně, přilepí se mi noha do vaječnýho bílku, Deprivant přibíhá, skáče mi na rameno a seká mě mezi oči.
Seru na to, píšu výzvu znovu a bez vyškrtávání. Uvidíme.

Předevčírem jsem se po nějaký delší době viděla s kamarádem v pruhovaným námořnickým triku. S tím, co se neustále rozchází a přesto je neustále in love. Neviděli jsme se docela dlouho, takže sotva jsem zaregistrovala, že je zase ve vztahu, už mi se slzou oku sděloval, že bude v únoru otec a že teda hnízdí se ženskou, která je fest ženská a nosí sukně tak, jak si to vždycky přál. Nejdřív jsem ho upozornila na to, že v souvislosti s těmahle rodinnejma věcma mám tendence k cynismu a k blbým vtipům, tak aby si nebral osobně, až něco plácnu, a pak už jsem se jenom radovala s ním.

Asi v polovině setkání vyndal z batohu jeden ze svejch pověstnejch sešitů, do kterejch si celej život zapisuje nejenom úkoly, schůzky, konference a nákupní seznamy, ale především všechny možný postřehy. A že to umí. Mám z dob, kdy jsme se seznámili, spoustu různejch plakátků a papírků včetně Manifestu za nošení sukní a stromových básní. Sbírala jsem je za ním poctivě skoro rok.
No, taky v těch zápisnících sem tam jsem. On se většinou dost směje a pak si zapisuje, aby se u toho mohl smát i za pár let.

"Naposledy, když jsme tu takhle seděli sis napsal, že Drahuše se bude vdávat - navzdory okolnostem."

"Jo ten zápis si pamatuju, to byl silnej moment. To bylo zkraje, jak jste s Mužem začali mít volnej vztah a tys vyprávěla ty úskalí s tím spojený."

"A co si tam píšeš teď?"

"Že si Drahuše myslí, že brzo umře a že nesmím zapomenout vyrobit jí truhlu na míru, aby ji moje žena funebračka mohla pohřbít ke kořenům stromu, když si teď konečně splnili ten sen a můžou pohřbívat i celý lidi."

Je to tak. Bavili jsme se o smrti a já jsem v jednu chvíli z ničeho nic řekla, že si myslím, že nebudu žít dlouho. On se zeptal, že jak jako, že nebudu žít dlouho, a já na to, že to vidím tak do čtyřicítky. A on se nevyděsil, ani mě neutěšoval, že to tak nebude, on se zeptal, jestli až to bude přicházet, jestli se to dozví. Když jsem ho ujistila, že jsem přesvědčená o tom, že je prospěšný o takovejhlech věcech nemlčet a že o tom určitě budu průběžně informovat minimálně na FB, poznamenal si do sešitu:

"V pořádku."

"Možná že něco brzy umře z části té staré Drahuše a zrodí se Drahuše nová.. to ta truhla nebude muset být nijak velká, i když.. to musí vědět Drahuše sama, " napsala mi pod ten status na FB kamarádka.

Jenže to nebyl ten druh informace, kterej ke mně v tu chvíli přišel.
Tak jako uvidíme, že jo. Všechno je možný a řekněme, že všechno bude jak má bejt.
Momentálně cejtím hrdost ve vztahu ke svým kamarádům. Vybrali si mě dobře. Oceňuju, že nad věcma přemejšlejí a že dovedou respektovat lidi kolem sebe takový, jaký jsou.

Jako ale stejně bych před tou smrtí ještě nějaký to kafe nebo rande ráda stihla.