Spolucestující

Tak už nám ten advent v Budějcích rozjeli na plné obrátky. Vždycky to náměstí přeběhnu v tempu,abych vyřídila v Krajinské pochůzky a zase zpět na kraj Dukelské, abych nepřetáhla předplacené parkování. Jen občas v příznivém počasí se zastavím uprostřed, nechám mlžnou rosu z kašny dopadat na svou kůži, čelem natočená k věži se chvíli kochám okamžikem, jedním z těch, co jsem tu míjela, co všechno jsem si nestihla vychutnat - doženu ty okamžiky ještě někdy? Minulý týden tam montovali takové to ruské kolo, kleiner Budweiser Prater :) Něco pro mě, co mám závratě i na kuchyňské židli, když věším záclony. A na balkóny bezdůvodně nelezu. To by mohla být výzva, možná to pojede pomalu, když se odhodlám posilněna trochou medoviny, mohla bych tou jízdou dát dvě mouchy jedním švihem plácačky.
Na svých toulkách jsem ctila vnitřně myšlenku, že cesta je cíl, mnoho let. Dnes bych na otázku, zda je důležitější cíl nebo cesta k němu, odpověděla - spolucestující. Když máte závrať z výšky, je k nezaplacení mít možnost natáhnout ruku a stisknout dlaň svého spolucestujícího, podívat se do očí odrazu své duše.
Pracovní tempo nám to zřejmě neumožní, abychom si tu jízdu vychutnali spolu, tak až tam zanedlouho budu zase procházet, podívám se na tu vánočně nasvícenou scénu a s myšlenkou na tebe a přáním, kéž bys tu teď byl, se usměju v mrazivém vzduchu a v myšlenkách ti vtisknu polibek pod límec.
Jedinečnost spolucestujícího má pro mě svou nevyčíslitelnou hodnotu.