Diagnóza Optimismus

Mýho Muže povýšili. Nebo, chcete-li, dostal funkci. Už tak nějak docela vysokou. Na vejšku teda sere pes, kromě toho, že teď občas řeší, že se s ním kolegové přestali kamarádit, se na našem životě moc nemění. Ale je s tím spojenejch pár takovejch procedur, který mají dokázat, že tu funkci může vykonávat a není teda žádným nebezpečím pro nic a pro nikoho.
No a jednou z těch procedur jsou psychotesty.
Já vlastně pořád dodneška nechápu, co je ten můj Muž zač. Jestli je nějakej superčlověk, robot nebo semínko z mimozemský civilizace. Fakt nevím. Jistý je to, že ať dělá cokoliv, dělá to dobře a nebo aspoň s nejlepším vědomím a svědomím a naplno. Mně to trhá játra, protože někoho tak ve většině případech dokonalýho jsem ještě nikdy nepotkala. A upřímně, někdy je mi vedle něj náročný žít. Někdy mám trochu výčitky, že nejsem dost kvalifikovaná, dost ambiciózní, dost výkonná. Ne že by mi někdo dával najevo, že nejsem dost dobrá. Ale při tom soužití s ním to prostě člověka musí občas napadnout. Zákonitě.
Ostatně budou to dva roky, kdy jsem tu svojí blogovací éru odstartovala popisem novoročního seznamu, kterej na mě vypadnul z jeho diáře a na kterým byly položky jako 'Zvládnout Trifectu', 'Naučit se Ruštinu', 'Víc odpočívat' nebo 'Být lepší otec a manžel'.
No, není pro mě žádným překvapením, že všechno buď zvládnul, nebo na tom poctivě makal a k tomu si přidal ještě deset dalších bodů včetně dokončení další školy.
Uch.
No a on teď teda dělal ty půldenní psychotesty a samozřejmě je zase udělal, potvrzeno, není magor a pro funkci byl jako jedinej z uchazečů doporučenej bez výhrad.
To mě nepřekvapilo. To už tady bylo za tu dobu, co jsme spolu. Překvapil mě fakt, že jeho výkon překvapil i magistru Kulhákovou, která po skončení testů konsternovaně oznámila jeho nadřízeným, že většího optimistu za celou svojí kariéru nepotkala. Že prostě normální lidi se pohybujou na nějaký škále optimismu, buď jsou na tom líp nebo hůř, ale on že je mimo veškerý tabulky.
No já na něj koukala, když mi to tlumočil, rovnalo se mi to v hlavě, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet a pak se mi ulevilo.
Vole já mám za dobu našeho soužití neustále špatnej pocit z toho, že nějak nejsem dost veselá a šťastná či co, že neumím dělat krokouše a zombíky a ráno vstávat bez budíku. A přitom se jenom srovnávám s nesrovnatelným.
Protože tomuhle se fakt nedá konkurovat.
Diagnóza Optimismus.
S tou jeho dokonalostí taky souvisí téměř stoprocentní schopnost sebekontroly. Tu ztrácí jen když procházíme nějakou partnerskou krizí a stojí tváří v tvář spodní hranici optimismu mýho. Po těhlech krizích ho pak vždycky miluju ještě víc, protože když už jeho něco vyvede z míry, tak je to co říct a reálně to teda musí znamenat, že už musím bejt fakt nesnesitelná a on mě přesto ještě miluje bez podmínek.
No ale teď se nám stala nehoda, eufemisticky řečeno. Teď, když jsme si pořídili Čvachtu a Deprivanta, vedeme boje s pubertou a definitivně jsme se konečně svorně shodli na tom, že žádnej další obyvatel do našeho bytu už nepřibude, poprvý v životě mu ta sebekontrola selhala. Já přesně na vrcholu cyklu, čili v ovulaci, čili jsme dost možná zadělali na mimino.
Normálně bych nad tím mávla rukou, že by to musela bejt moc velká náhoda. Jenže bavíme se tady o mně a o mně je známý, že všechno, o čem si běžnej člověk myslí, že se mu nemůže stát, mně se stane. Tak už to se mnou chodí.
"Jestli budes potrebovat partaka do porodnice, tak jsem ok," napsala mi po počátečním zděšení kamarádka.
"To bude Vesmir. A zustal M optimista?"
Jako hádejte, kdo z nás dvou je ten, co už pár dní nespí.

Tuhle jsem jela od Dvojplamena. Normálně mě v noci vozí až domů, protože tam od něj se svépomocí dostává fakt blbě, ale zrovna někam pospíchal, tak mě aspoň přiblížil a vyhodil mě v nejbližší civilizovaný části města, odkud už se dá aspoň rozumně zavolat taxík. Zrovna strašně pršelo, tak jsem se rychle schovala v takovým kamrlíku na popelnice u jednoho paneláku. Nebyl naštěstí zamčenej, takže jsem si odsunula mřížovaný dveře tolik, abych si tam nepřipadala jak ve vězení. Luxusní zděnej příbytek tyhle popelnice měly. Déšť padal skrz světlo lampy, která stála přímo přede mnou a všude to bylo celý zlatý a krásný.
Přemejšlela jsem, kolik existenčních, spirituálních, partnerskejch a pracovních krizí už jsem vlastně měla. Málo jich nebylo. Celej můj život je v podstatě taková krize. A stejně furt žiju. Vlastně mám bejt dost na co hrdá.
Taxík už byl podle aplikace tak sto metrů ode mě na křižovatce, tak jsem si sebrala tašku, vylezla ven, jako uvědomělá občanka jsem za sebou ty posuvný mřížový vrata hezky pěkně zabouchla a stoupla si k silnici, aby mě bylo dobře vidět. Tašku jsem si sundala z ramene a sukni si namuchlala do ruky, abych se do ní nezamotala a mohla hned nastoupit a pak už jsem jen sledovala taxík, kterej profrčel kolem mě, pokračoval ulicí dál a pak se ztratil za rohem.
Nevšimla jsem si, že řidič ještě dokončuje jízdu poblíž.
Zpátky jsem nemohla a byl fakt slejvák. Nevěřila bych, jak může člověk během pár minut promoknout tak, jak jsem promokla já.
"Jak se máte?"
Z vlasů mi tekla voda, ze tváří jsem si utírala voděodolnou řasenku, v sandálech mi čvachtalo, koukala jsem zezadu na toho řidiče a přemejšlela, jestli si ze mě dělá srandu nebo ne. Nedělal. Došlo mi to. Automat.
"Víte, že tahle otázka je ta nejzbytečnější otázka na světě?" zeptala jsem se ho místo odpovědi. Podíval se na mě přes zpětný zrcátko. Automat zahrkal a vypnul.
"Jakou barvu máte nejradši?" zeptal se obratem. Fakt jsem musela ocenit, že se nenechal rozhodit a moje srdce se zatřáslo blahem, že jsem zas jednou potkala někoho, komu ještě není úplně všechno jedno.
"Černou."
"Černou. A jak je to teda s tou otázkou?"
"Je úplně plochá. Zbytečná. Nikdo vám na ní neodpoví popravdě."
Něco o tom vím. Svýho času jsem na všechny podobný otázky odpovídala upřímně a brzo jsem s tím zase přestala. Lidi totiž nejsou připravený slyšet, že se nemáte dobře a z voleje to začít řešit. Neumí si v aktuální chvíli tak skokově zkomplikovat život. Zároveň ale takovouhle informaci nezvládnout vzít jako fakt a přejít ji. Není to o tom, že nechtějí. Prostě na to nejsou naučený, protože nejsou naučený, že po otázce 'jak se máš' uslyší něco jinýho, než rozvleklej popis událostí, během kterýho se můžou dostatečně připravit, nebo 'dobře'. Nedá se to nikomu vyčítat.
"No a mám se objektivně dobře, subjektivně na piču. Jak se máte vy?"
Byl to sympatickej kluk. Tak kolem čtyřicítky. Měl ruce se štíhlejma prstama a výraznejma kloubama, tmavý oči, orlí nos, jednoduchou černou tričkovou mikinu podobnou těm, co se nosily kolem roku 2000, interiér auta v černý barvě a neměl roušku. A byl taky trochu divnej a temnej a zadumavej. Tak hezky divnej.
"Vlastně asi stejně jako vy," odpověděl po delší době.
No vida hele, jak to jde, když člověk nejede na automat.
Pak jsme si ještě chvíli povídali, ale to sem nebudu psát, protože to bylo osobní, pak už jsme jenom mlčeli a když jsem přišla domů, vysprchovala se, usušila a vlezla si k Muži pod peřinu, spáchali jsme toho potenciálního prcka.
Taky jsme nějak vypnuli automat.

Edit: Protože jsem tenhle blog psala celý věky (a stejně evidentně nejsem schopná dokončit myšlenku), začíná už bejt (snad) jasno, že mimino nebude, poněvadž už mám zase dvakrát větší prsa než obvykle, což jsou klasický příznaky mýho PMS. Tak mi prosim vás negratulujte ani omylem, mě to stresuje.