Šmírák a luční víla

Opírám se zlehka do pedálů, žádný spěch, vychutnávám si slunce a pohledy na rákos a ostřici kolem cesty, hradba, za kterou se nad hladinou ozývají racci. To litorální pásmo je komárů ráj. Míjím zaparkované auto. Asi ornitologové. Stočím pohled doprava a zamrkám úžasem. Co to? Na louce mezi stvoly travin mě upoutá hříva vlasů a bílá kůže holých zad. Ten pohyb je naprosto nezaměnitelný. Buch ho! Ten pohled mě tak bere, že až kamenný mezník na hrázi mě zabrzdil. Sakra, kdo to sem dal. Seskakuju a přikrčím se. Snad mě neslyšela. Opatrně vykouknu. Je to dobrý, houpavý pohyb pokračuje. Tlačím pomalu kolo a nespouštím z ní oči. Ještě pár metrů šnečího pohybu a vidím i lehce z profilu. Ty velký kozy jí tam s každým zhoupnutím luxusně poskakují. A není tam sama. Z trávy se jí zmocňují mužské dlaně a hladí a mačkají její bradavky. Už jsem tak blízko, že je snad i slyšet. Jo, je. Ty vzdechy jsou boží. Je jak v tranzu, vlasy jí poletují, nevnímá okolí, přivřené oči, pár zrychlených momentů a roztřese se v křeči. Jeho paže ji přidržuje na boku a druhá hladí a obejmutím přes záda se sklání. Mizí mi z výhledu za lučním porostem.
Taky už to tu mohli včas posíct, aby bylo líp vidět.