Jsme jednoho rodu

Jsem výjimečně na denní. Holky ještě spí, tak tu piju kafe a píšu, abych si zas trochu uklidila ten bordel ve mně, než zas budu muset jít a rozdávat kousky sebe jinejm lidem, který to potřebujou, a než zas budu vyrábět Doma a řešit všechny ty věci s pubertálníma dětma, který nejsou moje, a starat se o kočky, který mají jedna větší specifický potřeby než druhá.

Tak dlouho jsem psala o tom, že se nezadržitelně blíží den, kdy se zase vyspím s Dvojplamenem, až jsem to nakonec dopsat nestihla a stalo se to.

Nedávno jsme protáhli naší standardní dvouhodinovku na kafe u něj v dílně až do noci.
Čas, čas, čas. Na důležitý věci musí bejt čas. Já ho potřebuju extra porci, jsem už taková. Tentokrát čas byl. Na kafe, na čaj, na hudbu, na mluvení a najednou jsme před půlnocí seděli v autě na nějakým parkovišti na Smíchově a jedli mastný z papíru a já jsem vyprávěla historky, který jsem měla z toho času, kdy jsme nebyli v kontaktu. On se smál, pak se na mě otočil, řekl, že mu to chybělo a že mě chce podrbat. V autě neuhnu, v autě mu varovně nezapíchnu klíče do krku, nestrčím před sebe židli jako bariéru, neodejdu na záchod, neudělám nic z toho, čeho jsem obvykle v panice schopná. Ani z auta neuteču, na to nejsem dost hysterická kráva. Tak jsem emočně paralyzovaná seděla, prožívala jsem si vnitřně jak mě drbe ve vlasech a jak se mi v nich pomalu dělá dred a měla jsem u toho svejch obvyklej milion suchejch a cynickejch řečí, až jsem v jednu chvíli řekla něco, už nevím co, ale na to konto se zasmál, sevřel prsty a trochu mě za ty vlasy potáhnul.

A byla jsem v piči. Pak o dvě hodiny pozdějc ve výtahu, když si k nám jel něco vyzvednout, když se o mě opřel, to už jsem se za něj jenom rezignovaně natáhla a zmáčkla správný tlačítko sama.

V tom naloženým autě jsme seděli pod lampou před barákem ještě dlouho. Hodně mu vyprávím všechny ty svoje extrémní a divný zážitky, protože vím, že jako snad jedinej člověk v mým okolí to fakt ocení. Líbí se mi, jak upřímně se tomu směje.
A jak jsem mu tak popisovala některý ty bizáry s chlapama, úplně jsem najednou viděla, jak je celý to pokoušení zdravýho rozumu vlastně úplně zbytečný, protože to nejlepší z mužský energie, co si můžu přát, to už jsem dávno dostala. A že doprdele kam furt uhejbám a co kde šmejdím, když mám všechno před sebou na zlatým podnose?
Odmítám co mi dělá dobře kvůli tomu, aby mi jednou nebylo možná nebylo hůř, až to z nějakýho důvodu nebude. Místo toho se snažím dotknout dokonalosti jinde a vím přitom, že na to, co znám, nic nedosáhne.
Dyk je to úplně absurdní. Takhle můžu běhat dokola jak křeček v kruhu do konce života.
Někdy jsem složitá i sama na sebe.
Proč se lidi udržujou v trvalý nepohodě kvůli strachu?
Strach přece neexistuje. Strach je nakonec jenom nějakej neuchopitelnej pojem, do kterýho si lidi alibisticky nacpou všechno, co by jim mohlo způsobit nepohodlí. Strach je volání o pomoc. Strach je zvrácená forma dosycování potřeb. Strachem lidi říkají ostatním:

"Pojďte sem, podívejte se na mě, mám v sobě křivdu a potřebuju trochu pozornosti a lásky.
...
Potřebuju podrbat."

Pár dotyků ve vlasech a co to udělá.

Jak mi před rokem napsal kamarád:
"Stejně nám stačí pohladit potahat pošťourat olíznout pošimrat ouško."
A je to tak. Někdy je podrbání na zátylku víc než všechny mrdačky světa.

"Co pořád hledáš?" ptal se mě Dvojplamen. Vysvětlovala jsem mu, že nic a nikoho a kontinuálně jsem myslela na to, jak bych mu nejradši řekla, že kecám a že nehledám nic jinýho než pocit celistvosti, kterej zažívám, když jsem s ním. Aby už to bylo sakra konečně venku a nebylo třeba se trápit přemejšlením, jestli je dobrej nápad to říkat, nebo není.
Věděl, že kecám. Zná mě. I on má něco, co když se vysloví nahlas, už nikdy nepůjde zapomenout. Nevím, jestli se to týká mě, jeho oběšenýho táty nebo opakovanýho tématu opouštění v jeho životě, ale vím, že to má. Nějakou Achillovu patu.
"Tohle je jediná chvíle, kdy mám chuť ti fakt ublížit. Tohle tvoje 'třeba ti to někdy řeknu'. Tohle tvoje vokecávání."
Viselo to ve vzduchu. Věděl, že to nějakým způsobem souvisí s ním.
Jenže říct to nahlas by bylo jako rozříznout si břicho a vyložit na stůl střeva. A tak jsem jenom utřela slzu, spolkla knedlík a řekla, že hledám něco tak silnýho, co mě konečně udrží na místě a odstraní můj celoživotní neklid.
"Jenže já už to jednou zažila," odpověděla jsem mu na jeho polemizování o tom, jestli to co chci vůbec existuje. Myslela jsem tím samozřejmě jeho.
"Aha," pokejval hlavou a pak dlouho mlčel. Co se mu honilo v hlavě netuším.

O tejden pozdějc jsem měla víkend pro sebe, tak jsem mu napsala, jestli se nechce stavit. Nějaká doba už uběhla, co jsme spolu naposledy strávili noc, ale bylo to stejný jako pokaždý za ty roky, co se známe. Stejně dobrý. Všechno, co se stalo, bylo správně a přesně tak, jak to mělo bejt.

Šli jsme spát až za světla a moc jsme tomu nedali, on do práce, já na focení, takže jsem byla první půlku dne v takovým zvláštním oparu a moc se mě toho nedotklo.
Ale pak jsem stála zády k fotografovi, čekala, až si nastaví světla, civěla do zářícího bílýho pozadí a z ničeho nic na mě přišla taková zvláštní směsice štěstí, uspokojení, klidu, vnitřního třesu, paniky a smutku a hlavou mi pořád dokola probíhaly některý noční momenty, jejichž existence byla dočasně poschovávaná množstvím vypitý vodky a vybrečený vody, která ze mě tekla když jsem mu ve slabý chvilce řekla aspoň to, že ve vztahu k němu pro mě nebylo nikdy nic důležitějšího než to, aby byl šťastnej, a zatočila se mi hlava.
Taková prkotina a má pro mě takovej význam, že natahuju jenom při představě, že to řeknu nahlas. Jenže kdy je člověk dostatečně připravenej na neopodstatněnou myšlenku, že se mu jednou může vyřčený vrátit ve zlým?
Nikdy.
Tak jsem to řekla. Pustila jsem se. Jednou řeknu i ten zbytek. Až potlačím sobeckou obavu z toho, že by mi to mohlo ublížit a dovedu to pro něj udělat. Je to něco, z čeho by měl radost. Ale je to velká zodpovědnost, říct někomu, jak moc je pro vás důležitej.
Zranitelnost je sviňa.
Mít někoho doopravdy rád ve skutečnosti víc bolí než uspokojuje.

"Společenství lidí napřed naříká a pláče, potom se směje. Velká vojska se po boji zase setkají. Silná yangová čára v dominantní pozici, navíc s odpovídající korespondencí v jediné yinové čáře na pozici druhé (středové pozici dolního trigamu), předvídá obnovu důvěry, obnovu společného zájmu. Jde o to, že překážky na cestě k spojení těchto dvou k sobě náležejících čar budou nakonec překonány, neboť jsou v souladu s Cestou, neboť lidé zůstali titíž, lidé zůstali jednoho rodu, a proto se dokáží sejít i po velkém znesváření."
Kniha I'ting