Půlka duše

Chytá mě křeč z té sladkosti, pochopení a empatie celý den.
Pusa si mele pořád dokola, není to naučený automat i když by se tak chvíli mohlo zdát, a i já začínám o sobě mírně pochybovat.
Sedět a mlčet a poslouchat, čekat až padne tma, nic neřešit na nic nemyslet, po ničem nepátrat.

"Jedu nakoupit, pojedeš se mnou?" pípne mi Messenger.
"Chci být sama, dnes není dobrý den :-( ," je zvláštní, že tohle mi nikdy nevěří, že čte mezi řádky a nenechá se mnou jen tak odbýt.
"Dobře, oblékám se, za chvíli jsem u tebe," a pro jistotu si vypne data.
Nestihla jsem se ještě ani převléct , stojím pořád v chodbě v červených šatech, s rozpuštěnými vlasy a s náladou pod psa.
Tu beru s sebou,to abych na ni nezapomněla, ale schovám ji hluboko a zase jsem sladká.

…

"Verunečko, já vůbec nevím, jak my dvě jsme mohly tak dlouho žít bez sebe," nikdy jsem si nepřipouštěla, že bych mohla mít tak vřelý vztah k ženě. Že existuje něco jako láska a zamilovanost, ale bez sexu.
"Kašli na všechny chlapy světa, neví o co přišli, máš mě," obejme mě.
Tak hezky, mile, něžně a dá mi pusu na tvář.
V duchu doufám, že alespoň někteří to ví.

Ten okamžik, ta chvíle,kdy víte, že tohle je ono. Opravdové, bez přetvářky, bez výmluv a výmyslů, proč něco nejde.
Když uvnitř víte, že tohle je ta druhá půlka duše.