Někdy

Někdy se to tak stane, že se potká moment s věčností.
Kvetina s loukou, hvězda s vesmírem.

To takhle třeba jedeš autobusem, nebo stojíš ve frontě, nebo čekáš na přechodu a najednou přijde. Ona.

Královna vesmíru. Princezna z 1000 a jedné noci. Květina tak barevná a krásná, že pro to není slov.

V očích má smutek i úsměv. Má v nich západy všech sluncí od stvoření světa.
Vlasy krásné, jemně vlajou větrem, jenom pohladit.
Oblečení prozrazuje vkus, naznačuje krásu, prokazuje úctu.
Pohybem pluje, není a je zároveň.
Prsty hladí vzduch, závidíš mu, že se jej dotýká.
Víš, že ji můžeš obdivovat celou a každý kousek zvlášť.
Úsměvem zahanbuje květiny, pohledem zastiňuje slunce. Hvězdy blednou v zapomění.

Z autobusu pak vystoupíš, ve frontě se dostaneš na řadu, na přechodu svítí zelená. Ale slunce, louka, hvězdy i květiny už vědí, že jsou jenom bledým odvarem, že navždy budou tiše závidět.