Volná jako pták

Soused fail č. 1358.
Oblíkám se a on vede v návaznosti na náš předchozí rozhovor tichej monolog, kterej zakončuje důrazným:
"...a furt si vybírám ty samý typy."
"No tak to ten vzorec asi budeš muset změnit," odpovídám jen tak aby se neřeklo a odnáším hrnek od kafe do dřezu.
"Jenže já se tyvole do žádnýho jinýho prostě nezamiluju, tak co mám jako dělat?"
Ne že bych se nad tím nepozastavila, minimálně s ohledem na to, že uběhlo sotva půl hodiny, co ze mě vylez, ale nějak jsem se nezmohla na nic víc, než mu poklepat ukazováčkem na rameno a říct:
"Tak tohle zrovna teď moc ráda slyším, kamaráde."
"Prosim tě, dyk jste všechny stejný!" rozhodil rezignovaně rukama.
Pomoc. Asi mi praskne hlava.
"Můžeš se mi znova pokusit vysvětlit, proč jsi něco takovýho neřekl třeba před dvanácti lety?"

"Můžeš mi vysvětlit, proč jsi tohle neudělal, když jsme spolu bydleli?"
Tuhle otázku jsem vyslovila před pár lety na jednom neplánovaným večírku. Propojila jsem kamaráda Slováka, kterej měl doma volnej pokoj, s Dvojplamenem, kterej šel zrovna ze vztahu do vztahu a potřeboval nutně pár měsíců někde bydlet. Klaplo to překvapivě snadno a na seznamovací prohlídce Slovák Dvojplamena ožral domácí slivovicí a Dvojplamen ho zkouřil doma vypěstovaným kdo ví čím.
V životě jsem ani jednoho z nich neviděla ve stavu, v jakým ten večer. A když jsem se zvedla, že půjdu na záchod a procházela jsem kolem nich, přes prdel mě rozjařeně plácnul nejdřív Dvojplamen a potom Slovák. Tak kromě toho, že mi to v tu chvíli přišlo od obou docela nemístný, chovat se takhle tlupově jako zvířátka, zírala jsem taky, čeho je Slovák schopnej. A jak pěkně od něj ten plácanec seděl.
"Tak od tebe mě to nepřekvapuje," hodila jsem směrem k Dvojplamenovi.
"Ale ty? Můžeš mi vysvětlit, proč jsi tohle neudělal, když jsme spolu bydleli?" zeptala jsem se klidně, ale důrazně Slováka.
Jen se culil, zelený udělalo svoje.
Střízlivá jsem si ten večer objednala taxíka a jela domů, už jsem se s těma dvěma úplně míjela.
Pravda, že od tý doby mi to nedalo a pravda, že různejma oklikama a narážkama jsme se toho potom dotkli ještě párkrát, zejména po obligátní slovenský slivovici, ale nikdy z toho nebyl kloudnej závěr, jen nějaký oboustranný rozpačitý oťukávání, po kterým mě vždycky zodpovědně doprovodil na taxík nebo předal Muži, kterej mě u něj od jistý události vyzvedává zásadně autem, protože ta slivovice.
A protože je letos asi nějakej rok pravdy nebo co, zeptala jsem se ho prvního ledna tři hodiny po půlnoci, když jsme z lodě společně oklepávali popel do Vltavy, jestli někdy přemejšlel nad tím, že bychom spolu chodili.
Bylo to chvíli po tom, co jsem mu nadšeně vykládala, jak jsem na tý lodi šťastná, protože je tam ten večer tolik divnejch lidí, že si mě po dlouhý době nikdo nevšímá.
"Prosím ťa, a čo tí tvoji nápadníci, čo sa ma na teba celú noc pýtajú?" zpražil mě vzápětí.
Vůbec se mi tón jeho hlasu nelíbil.
"Áno," odpověděl mi stručně na tu mojí otázku, ke který jsem se po tomhle musela chvíli odhodlávat.
"A proč to nevyšlo?"
"Neviem," odpověděl ještě stručnějc, típnul cigáro, objal mě, natáhnul nosem jako vždycky, řekl že hezky voním, dal mi pusu na čelo a šel spát.
To 'neviem' mu nevěřím ani trochu. Je to takový podobný 'nevím', jakým odpovídám Dvojplamenovi na ty jeho místama netrpělivý otázky.
Jestli to nemá něco společnýho s tím, že s Mužem už taky společně vypili nějakej ten žejdlík a s tím, že v mým dávným depresivním období společnejma silama pečovali o mojí duševní pohodu.
Vlastně kdo ví, co si kdy spolu vykládali.
Ale furt je tu to pětiletý období společnýho bydlení, kdy jsme se o sebe navzájem hezky starali, vařili si a uklízeli, dívali se na filmy a chodili za kulturou a všichni si o nás mysleli, že jsme spolu, a my jsme zatím každej poctivě spali v jiný místnosti a každej jsme si domů vodili svý návštěvy. Já už tehdy dokonce i Dvojplamena. Tolik let už se známe.
Dala jsem si posledního panáka s kapitánama a šla taky spát. Stárnu. Nic jsem neprovedla. A nebo mě nějak zarazila úcta ke Slovákovi. Protože ono co je víc, než kamarádství, který přetrvá věky a člověk se v něm nemusí cejtit ničím ohroženej, že jo. Přece jen možná nejsem zas až takový hovado, za který se někdy považuju.
Proč proč proč proč proč proč proč proč proč proč PROČ jsou ty mezilidský vztahy tak křehce složitý? Kdyby aspoň bez toho křehce, aby se člověk nemusel věčně bát, že si nechá ublížit a nebo že po něm potopa.

Donutilo mě to zamejšlet se nad tím, co všechno jsem v životě prošvihla. Čím vším jsem se v době temna PSTD dorozbila a jaký škody jsem na sobě napáchala a kolik času jsem bezcílně a bezcitně překládala z jedný hromádky na druhou v přesvědčení, že se tím chráním. Hodně práce je za mnou a ještě víc přede mnou.

A protože tohle všechno a protože jsem byla s tím nadcházejícím jarem zase trochu zpovykaná jako každej rok a protože relativně bezpečnej devadesátkovej R., kterej mi tuhle zpovykanost loni docela efektně pomohl srazit, má teď zase ženskou a navzdory statisticky podložený průměrný dýlce jeho vztahů to vypadá, že mu to ještě nějakou dobu vydrží, dala jsem po dlouhý době šanci někomu novýmu.
Je dvoumetrovej, o dva roky mladší než já, vypadá o patnáct let starší, hodně mluví, má poruchu pozornosti, problémy se zákonem, dobrý srdce a vzhledem k tomu, co všechno mu v mládí prolítlo nosem, je takovým přiměřeně dobrým způsobem otupělej a tudíž autentickej a s ničím se nesere. Sice mi jako devadesátkovej R. nebude zpívat, ale hádám, že tu divnostránku mojí osobnosti, která si jednou za čas potřebuje nutně všechno zničit, uspokojí víc než efektivně.
Moje zakázka směrem k němu zněla:
"Někam mě vem."
A tak mě teď občas někam bere.

No a taky v každý volný chvíli přesazuju kytky a kupuju a šiju nový závěsy a vyměnila jsem nějaký lustry, vařím a vůbec tak pečuju o klid a pohodu v domácnosti a děsně mě to uspokojuje.
Nikdy jsem ten kontrast mezi mejma různejma osobnostma nepochopila a obávám se, že nikdy nepochopím.

"Svoje a ničí nikoho jinýho
budu pít z pramene proklatě silnýho
svoje a ničí…
svoboda je berla pro chudý
ta zbude každýmu
kdo si všechno zničí"

Sestry Steinovy - Volná jako pták