Oči oči oči

Jsou oči, které jsou jako vesmír. Je v nich dálka i hvězdy, horké slunce i široké galaxie.
Oči, do kterých se můžeš dívat hodiny.
Uvidíš tam naději, jako když na jaře kvetou sněženky. Uvidíš tam radost, jako když ráno vychází slunce. Potkáš v nich smutek, jako když taje sníh, cítíš v nich melancholii, srovnatelnou se západem slunce babího léta.
Jistě, díváš se i na rty, kterým závidí lesní maliny, těší tě lokna ve vlasech, rád se potěšíš pohledem na prsty, držící sklenku vody nebo třeba knížku.
Jistě, ukradneš si i pohled do výstřihu, kde vnímáš zvedající se kůži, kde tušíš, co lze tušit.
Mohl bys vnímat tělo, jeho energii, pohyby, vlny, řeč.
Ale neuděláš to.
Protože ty oči. Oči jako drahé kameny, plné lesku, barvy a světla. Oči, které mají výraz, jsou návodem, jsou cestou, jsou žebříkem do vesmíru, ke hvězdám do vzdálené galaxie.
Díky za ten pohled.