Nákup na poslední chvíli

"Kruci Veru, tím zkoušením šatů jsme ztratily spoustu času!" nadávám jen na oko, protože v tašce mě hřejí nové černé šatičky a k nim černé lodičky na parádních jehlách.
Dobře,tak na těch se spíš zabiju než abych někam nějak došla. Tak ale zase na ten efekt, než je ze mě sundá nebo to bude docela jediný kus "oblečení" , který na mě zůstane, když mě bude pan květinový šukat, za to ony zase stojí.
Opájím se tou představou ještě chvíli, že ani nepostřehnu, když na mě Verča mluví.
"Stíháme, máme krásných 30 minut," a parkujeme před novým obchoďákem na okraji města.
Dnes to bude decentní, jen to nejnutnější a stejně se 20.55 za mými zády ozve vedoucí obchodu.
"Za 5 minut zavíráme, přesuňte se k pokladnám, prosím," tak ten by ani prosit nemusel a ano, ano, přesunula bych se kamkoliv.
Ale jsme spokojené, já i Verča jsme k šatičkám nakoupily něco do lednice, to aby doma snad nikdo nestrádal.
Poslední dvě volné pokladny svítí zeleně a já volím tu s číslem 1.
Že to byla správná volba se ukáže hned v zápětí.
Mladý pokladní s parádní patkou ve vlasech a černou peckou náušnicí v levém uchu má smysl pro náš styl humoru.
Kvituje mé otázky i odpovědi a s úsměvem mi nahrává na smeč.
Říct mi takhle, že platím za těch pár věcí v tašce 2000 , asi mu je s úsměvem zaplatím.
"Veru, chceš pomoct?" nabízím kamarádce, která má nákup o poznání větší.
"No nekecej a dělej,"popohání mě Veronika. "Zatím jen kecáš!"
"No ale to mi jde zase dobře,"tímhle mě nemůže zaskočit. Mě, kterou tohle kecání vlastně živí a hlas je můj pracovní nástroj.
"Všiml jsem si taky," ozve se mladý pokladní Miroslav.
"No dovolte, nebuďte impertinentní," mračím se jen pro formu, ale jinak si všímám,jak se mu rýsují ďolíčky ve tváři. Ten by nebyl teda vůbec marný, napadají mě myšlenky.
"Nemluvte na mě cizí řečí, nevím, co tohle slovo znamená," bez ostychu se přiznává a já se přistihnou, jak si ho se zaujetím zase o kousek déle prohlížím.
"Nebuďte drzý, to znamená. Vy jste mladík, tak 21 bych vám řekla," odhaduji a kousnu se do rtu.
"24," odpovídá Miroslav.
"Hmmm…."není prostor na pokračování, vedoucí prodejny nervózně poklepává na dveře, jsme v krámě poslední zákazníci a chce zavřít.
"Tak krásný zbytek dne a zase někdy," jen rychle se rozloučíme s Miroslavem a klíček se otáčí na dva západy.

"Ježiši ale ten byl boží," hodnotím v dostatečné vzdálenosti na parkovišti.
"Že?"přitaká mi Verča.
"S ním by se dalo dělat věcí, fakt byl naladěný na stejnou notu jako my, ani na šukání by nestihlo dojit," smějeme se na potemělém parkovišti.
"Já si snad půjdu říct o telefonní číslo," hledím do výlohy,ale mladého šikovného pokladního už nevidím.
"To určitě běž! Ale jako na 24 byl vážně dobrej," zaklapne Verča kufr své Alfy a pan Miroslav bude naše dnešní téma večera.