Kyselé Žránoce

Dávno nejsem vánočním dárkem pod stromkem, kam si mě rodiče nadělili. Přímo pod čokoládové figurky a barevné koule obalené řetězy. Už netáhnu boby a ani ty saně, v partě kluků holek v otrhaných oteplovákách. A taky zežloutla památka na velké polštáře sněhu a na zimní radovánky mezi vločkami. A co hůř, zežloutly mi vzpomínky na radovánky s tebou. Takže dnes opravdu neletím z kopce přímo do suchých keřů, plných bodláčí a obsypán s vyraženým dechem, nedobrzďuji jak mátoha o plot.
Jednoho dne Ti i přestávám vymýšlet „dárky“ pod stromek. Letušku nabral poryv větru a k sobě zcuklá sestřička, nejradši jen škrtila ptáka jak vzteklá. A tak snad jen má nejmilejší jeptiška, se mi vždy nejlíp vymodlila, než zdrhla do kláštera všeho prostupujícího mlčení. Takže už v prasinci dávno jak když praští, pod županem Clarka Griswolda, ptákem nepleskám o stehno. A dokonce se přestávám labužnicky rochnit v tvém nedočkavém úsměvu, který mě bez nátlaku hnal roky kupředu. A vlastně od jisté doby, ten úsměv ani nehledám u jiných žen. Protože prostě patřil jen tomu, který byl navždy odejit.

Snad vylitej Ježíš před výměnou baterií, vyrval ze zdi jističe a světla baráku v nouzáku, brzy pohasla i nad barvitými emocemi. A omylem namísto k cukroví, přičichl k životem zrajícím masturbačním vejcím. Však i tenhle dárek u něj ďábel jednou zapomněl. Tenkrát se sám ďábel k nepochopení všech zalekl, vyblil několik párů kyselých fuseklí a potom zalezl do sklepa za požární zeď, mezi kotelnou a knihovnou na parádu. Přikryl se novinami a jedním zubem vyhlodal kulatou díru v komíně. Přilepen rty věky vyprahlými, tudy dýchal a někdy chrčelo nad střechou něco jako "Everything is possible"
Jen občas oblékl pracovní uniformu a vyšel ven na špacírku se psem okolo bunkru, kde míjel ostatní na cestách. Poté před spánkem za víčky vídával obrazy, jak ze skic Geralda Scarfa. Vypouklé oči v zástupech všech sobě podobných obličejů bez výrazu. Niterně podrobených, jen dle dikce lezoucích tam a zpět. Kdy svými pařáty obří dravec vyrve kus země a zbytky trousí po krvácejí krajině. Naivně namlouval si, že za soucitem s nimi, vězí jen úraz hlavy, po jednom odfláklém přistání na světě.
Ježíš za ním ten rok chodil, přinášel mu marmeládové, arašídové, máslové a kdečím nasáklé fusekle. Pak ke konci onoho roku, mu pod košatým rozvětvením trubek topení, nadělil škrtací kameny s kanystrem benzínu a nezapomněl ani sprej na nohy. Zamračený nad ďáblem stál, a se vší vážností promlouval k jeho zkyslé duši...

„Hele ty línej čmoude, příští rok se přehazováním panáků za tebe špinit nebudu! Fofrem koukej zas lítat hubou k zemi, nebo mi už vážně blafnou saze! My a consigliere čekáme do zítřka, na tvé písemné vyjádření, jinak bezodkladně končíš! A kámo vole finito! Rozumíš?“
V sérii grimas ďábel mžikem našel tu nejvýmluvnější, plazil jazyk dlouhý až na propadlý holý pupek a pichlavé vypoulené oči tlačil v sloup nad samotného Ježíše.
Vytáhl z krku poslední kyselou fusekli a zatáhl bleskem jazyk. Teprve potom s holou prdelí na podlaze sklepního bunkru, pohlédl do očí, kterým ani on neuměl lhát. A aniž by uhnul pohledem, pobaveně se rozesmál nad svým nejlepším trikem. Jedním dechem vysál brk, odpálený od konce k filtru a pravil...

Ale počkej počkej Ježíši, copak nevidíš, že ti už teď šetřím čas a čím víc tlačíš, tím hůře se vyjadřuji. Už teď je mé vyjádření nad sebou, slovy téměř nevyjádřitelné a ty vše chceš ještě na papíře?

„Neděláš nic jinýho, než ještě většího blba a slídíš mi u toho drze v obýváku! Hejbni sebou a vyblej si už konečně palici! Nemám na tvoje fňukání celý dny! Řekni mi konečně, co ti do prdele je, že ty bastardy celej rok netaháš pod zem! Pomalu je nemám kam dávat a ani za tebe nemám náhradu. A snad nemusím pořád zdůrazňovat, že svět prostě nemá větší bestii než tebe.“

Asi mi k tomu kupuješ málo panáků, ty spokojenej tatrmane. Fajn, co chceš slyšet, že jsem zhroucenej? Rozloženej na prach? A nebo radši na segmenty? I z čeho se budeš ptát? Pak budeš mít asi problém, ale věř že ne větší než já. Přihodilo se nejhorší z nejhoršího! Probudily se mi emoce Ježíši, mám výčitky a fusekle zvracím sám nad sebou. Zkrabatělým ukazovákem otírám slzy z vlastních očí, kterým snad už ani nevěřím. Pumpa mi rachotí, jak dodělávající Mess 109, chaoticky fluše nevyhořelé palivo do tepen, kde nekonečné samozápaly smaží mé vnitřnosti a drtí na černý jemný prach. Nechám tě polknout, než ti můj milý Ježíši sdělím, že už i cítím neukojitelnou touhu druhé milovat a sebe nenávidět, od prvního přerostlého nehtu, po poslední umaštěný vlas i zatuchlý chlup z ohanbí.
Jsem v bunkru od chvíle, kdy jsem své city přiznal jedné mladé ženě, kterou já měl vzít. Blbost a ubohost v ní probudit naději na odpuštění. Jen kdybys viděl její spásnej výraz, když uvěřila na existenci těch nejčistších citů v mé tváři. Ve tváři, z níž běžným smrtelníkům tuhne krev v žilách. Jenže ona viděla něco jiného, toho opravdového za maskou. A políbila mě Ježíši a nejednou líbala v obětí. Poprvé jsem okusil opravdový život a každou částí těla, jsem ho chtěl žít s ní. Jen kdybych nebyl přiblblej z panáků, co jsi mi naložil a ruku v ruce s ní neklopýtnul hubou přímo k zemi. A sám víš ty vševědo, že zpátky mohu jen já. Takže jsem pak zmizel, ještě když byla dole v bezvědomí a od té doby jsem v bunkru. Prostě stejně jak rychle ožil i dožil a teď si kámo ďábluj třeba sám před zrcadlem, protože na tuhle roli už nemám. Radši budu přiblbě vysmátej třapatej klaun s bambulí na nose, radši být ten co z dětství nevyrost, než největší zloděj svého i cizího života, který náhle procitl.

Ježíš z ďábla dlouze mručel, žvejkal čokoládovou fusekli a mezi prsty mnul vousy moudrosti. Jinak normální strniště od čokolády a piva, akorát on jim tak říkal. Pak padl na prdel vedle ďábla, dožvejkal a promluvil...
„Hmm ale ale, tohle jsou mi věci po dvou fuseklích. Mimochodem mě nenapadlo, že mi zrovna ty budeš fušovat do spásného řemesla. No ale přece víš, že není na světě chápavější bytosti, no ne? Mehehe a taky snad chápeš, že tě na něm s takovým ksichtem nenechám běhat! Vole jak by to vypadalo? I v nebi by všem slezlo peří k nohám. Zvolíme radši kamufláž, mám totiž u harfy volnýho fleka čmoude, tak akorát pro tvou ďábelskou mimoňku. A je pravdou, že za ty tisícovky let střemhlavého lítání hubou k zemi, jistě zasluhuješ odměnu. Avšak mé mlýny melou bastardy dnem i nocí a asi jen spolu zvládnem přifouknout černá oblaka panákového odkladiště za horizontem. Aspoň do té doby, než vám synáček pro fachu doroste“

Everything is possible, co teda navrhuješ?
„No hele nijak dál bych nic nekomplikoval. Teď předně šáhnu do pekla pro panenku, a naučí se nám něco vybrnkat. Pro tebe vybere nějakou slušnou hubu z katalogu a nanečisto tě propleskne jestli vyhovuje. To bude ještě holka koukat, co všechno je vlastně možný, nakonec která by ráda neletěla s ďáblem rovnou do nebe?“