Miliony světelnejch let

Dvojplamen se bude stěhovat. Do Tramtárie.
Přesně takhle náhle ta informace přišla ke mně, jak už to s latentně blbejma informacema bejvá. Nikdo vás na ně dopředu nepřipraví.

Když mi tady seděl na gauči a nadšeně vyprávěl všechno kolem, cejtila jsem to jeho štěstí v sobě, jak jsme propojený a zároveň jsem si prožívala totální emocionální breakdown. Chtěla jsem mu říct, že jsem šťastná s ním a taky že mě z toho bolí srdce, ale věděla jsem, že bych se zajíkla jen bych něco kníkla, a já se nezajíkám, já jsem za každejch okolností pohotová a nebo aspoň sebeironická a tak jsem místo toho občas položila nějakou věcnou otázku a jinak si ve tmě hrdinně natajňačku olizovala slzy.

Až ráno, když se oblíkal a já jsem trochu moc na sílu tahala prostěradlo z postele, abych sepnutím pračky přepnula z jednoho mýho života do druhýho, jsem poprvý dala nějak najevo, že mi bude chybět a dala jsem to najevo pro mě typicky suše a vzdorovitě.
"Už ses naučila jíst hůlkama?"
"A copak jsi mě to naučil? Slibuješ mi to věky."
"Ale ale."
"A vůbec. Tramtárie je ale strašně daleko," pípla jsem a nakrabatila bradu, což je něco, co obvykle donutí chlapy v mým okolí začít se smát a mají tendenci mě mudlat, protože jsem u toho prej roztomilá.
To mě pochopitelně děsně sere a taky když se ke mně Dvojplamen hrnul na objetí, vystrkala jsem ho z ložnice, přinesla mu z kuchyně krabičku, ve který si všude s sebou nosí tři sáčky černýho čaje a další nezvyklý nezbytnosti a vyndala boty z botníku.
"Abys už šel, nebo budu brečet."
Samozřejmě že jsem pak probrečela celý dopoledne.

Už mi zmizel ze života, ale jednak to v tu dobu bylo dost úlevný a druhak byl pořád jenom tady pod kopcem. Tohle je situace, na kterou nejsem připravená. Můj seznam jistot se otřásá v základech.
A jo, vím že tohle otřásání jistot se děje proto, aby člověk neustrnul na místě a že je to nutný.

Posledně jsme se vožrali jak sviň a z koitu si nepamatuju nic než útržky a tentokrát mě ta Tramtárie hned ze začátku zaskočila tak, že jsem sotva vypila jednu vodku na ledu a pamatuju si tak pro změnu úplně všechno a upřímně si nejsem jistá, co je lepší. Nejlepší by asi byl nějakej střed, ale žádnýho středu teď evidentně nejsem moc schopná. A moje zaskočení mě navíc překlopilo do masochistickýho modu, protože si od tý doby několikrát denně prohlížím v zrcadle modřiny od kousanců, o který jsem si zřejmě tu noc nějak podvědomě řekla, pouštím si k tomu pořád dokola Lamb a průběžně zkouším, jestli už si můžu pořádně sednout. Taky jsem si ostříhala nehty, který má rád a začala jsem nosit kalhotky.
Co mrdání. Neříkám, že mi to nebude chybět, ale zamrdat si můžu ledaskde. Jenže ten intenzivně prožitej společnej čas, kdy je všechno v míru a v pořádku... Už jsem to jednou psala.
Frekvence Druhýho plamene v mým životě zatím připadá na jednoho za pětatřicet let.

Říkala jsem si, že to postupně nějak vstřebám, ale možná se mi nejdřív musí vstřebat ty modřiny. Ani to nebolelo, když se vyráběly. Začalo to až pozdějc. To srdce mě taky zkraje bolelo míň.

Tak jsem si objednala novej šicí stroj a další kytky a na hrnčířskejch trzích nakoupila keramický zapichovací vlčí máky a malý keramický ptáčky a napíchala jsem to do každý kytky doma a pověsila na každou větev pod stropem, ale jak je mým dobrým zvykem, na velkou bolest u mě zabírá jenom jiná větší bolest, tak už zase dělám pičoviny, takže po období relativního klidu se nůžky mýho života opět rozevírají.
Na jedný straně jsou všechny ty věci kolem Doma, kde jde teďka všechno jako po drátkách a na straně druhý můj pulzující vnitřní život, kterej mě nutí rozbrečet se při západu slunce v taxíku a po dešti na balkoně a při tom, když pozoruju, jak kočka nahání po podlaze jednorázový hůlky, co se dávají k sushi v krabičce.

Dvě a půl hodiny cesty autem jsou jen dvě a půl hodiny cesty autem, ale dvě a půl hodiny cesty autem v kombinaci s naplňováním snů a pracovníma a rodinnýma povinnostma jsou miliony světelnejch let dálky a moje důležitost v tomhle příběhu s ohledem na ostatní priority přirozeně klesá. A nic mě neuklidňuje přesvědčování, že se čas najde. Tatam budou kafata v dílně, hlídání koček, rozčilování se nad tím, že mi dělá bordel v kuchyni a noční pozorování letadel.

Víc než kdy jindy mám potřebu vztah mezi náma nějak pojmenovat, ale nezapadá mi do žádný mně známý škatulky, zato ta panika z představy, že nebudeme na dosah ruky, ta je známá až až. Tu jsem zažívala nejen v dobách, kdy jsem věděla, že mu nejde žít.

A protože tohle píšu kdo ví jak dlouho, protože mi o tom nejde ani pořádně psát, modřiny už jsou pryč. Kalhotky zas nenosím a nehty dorostly. Taky jsem si ušila sukni s vlčíma mákama, instalovala nový kytky a šla na rande a proto už vím, že srdce mě bolí pořád stejně jak na začátku a že to teda asi ještě potrvá.
Jak si tak představuju Dvojplamena a jeho význam v mým životě a přes všechno poučení, co mi to přináší a přinese, vidím, že to bude nekonečný.