Pětiletky

Odešla jsi, už bylo načase.
Tiše zmizelá, bez melancholie v hlase.
Bez posledních slov, která oba neumíme.
Tohle znova nikdo nedá a oba to víme.

Měla to bejt jen další pětiletka,
jen kdyby děvka nepotkala zmetka.
„Dobrý den slečno,
u Vás je skvěle domácky nebezpečno.
Líbí se mi, jak za hloupého mě máte.
Zahraju si ještě na žebráka a tipnu si,
pro co mě ošukáte.“

To moje kompromisní tělo, nedivím se,
komu by se chtělo.
Ale věřím, že tohle nakonec dáte
a popřeju i štěstí, ať mě brzo uděláte.
Já vím, bude to stejná otrava,
pořád nahoru dolů, nebo zleva doprava.
Celejch pět let, znova a znova, na loďce plujeme louží.

Kolikátý květ zastínil šeď a kolikrát se vyjasnila
a zatáhla obloha? A ten sup, jak dlouho tam krouží?

Nakonec stejně nezůstane nic, když kosti pětiletky,
nenasytně ohlodáme u piva. Zbytek nechť se v prach obrátí,
rozfoukán mezi tvými a mými řádky...