Když prší

Mám rád, když venku prší. Když padají kapky deště, když jemně šumí větve stromů, když všechno ještě spí, je víc tma než světlo, když ticho ruší jenom padající klidný déšť.
Můžeme si sednout na terasu, v ruce držet horkou kávu a pozorovat kapky padající na zem, dívat se listy stromů hladově vyhlížející osvěžení, kytky na louce, těšící se z vláhy a rozdávající své barvy.
Můžeme sedět na terase, v teple letního rána, které déšť osvěžuje svou tichou hudbou. Koutkem oka můžu pozorovat linie tvých křivek, tvůj pohled v oblacích, sluneční louče tvých vlasů, prsty objímající horký hrnek.
Zvedám se a překvapenou tě za ruku odvedu do ložnice, kde si tě jemně uložím do postele a usmívám se na kapky deště vpité do látky tvého nočního snu. Svlékám ti triko a využívám momentu, když máš ruce nad hlavou, abych se potěšil královským výhledem na tvá ňadra.
Líhám si k tobě, nahé a přece obalené do oblak ranního deště, vonící rosou nočního deště, zářící šumem padajících kapek, hřející a vonící jako ranní káva uprostřed tichého rána.
Líhám si tobě a objímám tě. Držím tě v objetí, těším se z doteků tvé kůže, těším se z pohlazení, z blízkosti těl, z úsměvu kolem mě a pohledu na kapky deště v tvých vlasech.
Objímám tě, hladím ti vlasy, hladím ti šíji, hladím ti ramena a ruce. Prsty procházím siluetu tvé postavy, kolem prsou se jemně dotýkám tvých boků, hladím tvé nohy. Vracím se zpátky, tvá kůže je jako oblaka na nebi, jemná, blízká i vzdálená. Tvůj úsměv je jako slunce dnešního rána, jako poklad na jarní louce, tvůj pohled je jako barevná květina vonící do tichého deště.
Objímám tě a líbám. Políbím tvé rty, vyhledám tvůj jazyk a jemně jej pozvu k tanci. K tanci dvou kapek padajících kilometry spolu vzduchem, dvou květin obepínajících se společně při výhledu na ranní nebe. Hladím tvůj jazyk, objímám tvé rty, nechávám se unášet vůní tvého úsměvu utajovaného pro nejranější chvíle.
Rukami si tě hladím, mapuji tvou kůži. Konečky prstů se sotva dotýkám tvých ňader, jazykem jemně pozdravím tvé svítící bradavky, tváří zblízka poděkuji tvým krásám.
Venku prší, hladím tě, objímám tě. Počítám kapky deště na tvé kůži, hladím sluneční louče tvých vlasů, nemohu než děkovat za tajemství rána v této krásné galaxii.
Po dlouhé ranní bouři objetí, pohlazení a polibků tě vyprovázím na krytou terasu, kde si sedáme pod deku, obdivujeme vytrvalý déšť, v tichu pozorujeme těšící se koruny stromů.
Galaxie možná sviští vesmírem, ticho dnešního rána je ale neměnné. Kapky v tvých vlasech zůstávají jako korálky, klid a pohoda dlouhého rána se může přehoupnout pouze do odpolední siesty...;-)