Mlha

Procházka lesem brzo po ránu se díky mlze trošku prodloužila. Nebylo se kam vracet, díky mlze nebylo vidět na pár metrů a za každým stromem byl jenom mléčný opar, díky kterému to vypadalo, že za ním je už konec světa.
A tak jsme tím lesem pokračovali dál, do míst, které bychom neznali ani za normálních okolností.
Les byl stále hlubší, stromy hustší a mlha neproniknutelnější.
Až na samotném vrcholu kopce jsme mohli vidět, že svět je hluboko pod námi, že všechno je vzdálené, že starosti můžeme odhodit za hlavu a že ten klid zůstane kolem nás díky mlze ještě velmi dlouho.
Stáli jsme vedle sebe a poslouchali ticho. Dýchali jsme čistý lesní vzduch a vnímali ten klid.
Přiblížili jsme se k sobě, chytli se za obě ruce a objali se. Stáli jsme v tom lesním tichu, v té neproniknutelné mlze a objímali se.
Rukama jsem ti zajel pod triko, levou rukou chytil za tvůj pás a pravou rukou si tě přilnul za tvá ramena.
Držel jsem tě v objetí, pozoroval tvá přivřená víčka, stáli jsme v mléčném oparu, za nímž už byla jenom široká obloha.
Políbil jsem tě na rty, vlhké od ranní mlhy, pohladil tvou tvář. Líbal jsem tě, držel v těsném objetí a cítil tvou přítomnost.
Rukama jsem jemně hladil tvou kůži pod trikem na tvých zádech, jazykem jsme se potkávali na vrcholcích hor.
Cítil jsem tvé tělo těsně u mě, vnímal tvé teplo, poslouchal tvůj dech.
Rukama jsem si tě držel u sebe, líbal tvůj jazyk, skláněl se k tvé šíji a obdivoval ji zblízka.
Stáli jsme v těsném objetí, všude bílá barva klidného ticha, moudré stromy ještě i teď naslouchají energii jednoho krásného objetí.
To tajné dlouhé a těsné objetí v ranní mlze na vrcholku hory není jenom příběh. Je to legenda. Je to přání. Je to sen. Je to to, na čem záleží.