Oblast 51

A je to zase tady, ten pocit. Vedro. Ze vteřiny na vteřinu. Stahuju ponožky, napůl odhazuju peřinu.
Ležím na dně mělký kovový zašlý misky, která je uprostřed větší mísy a mísa je někde uprostřed Oblasti 51. Kolem nic. Jsem uprostřed kruhovýho amfiteátru, je teplá letní noc, ve vzduchu jsou částečky čehosi a kolem dokola stoupají šedý schody a nade mnou je Vesmír. Jsem v nějakým divným oranžovým vzduchoprázdnu. Bez nemožnosti lehnout si k něčemu, k nějaký stěně, do hnízda, o něco se opřít, do něčeho se zmuchlat, kus oblýho bezvládnýho tuhýho želé, který drží pohromadě jenom díky tomu, že je na pár místech přidělaný ke kostem. Jsem hnědej list na kameni, kterej začíná zpracovávat vlhkost. Všechno je ostrý a přitom to dusí jak vata. Absence obvyklých zvuků noci, naprostá absence únavy, smysly napjatý k prasknutí nic nezachytávají. Zkouším si sednout a dejchat. Dejchám a probíhá proces. Želé funguje mechanicky. Čas se táhne. Naprostá derealizace i depersonalizace. Ticho. Kovově zažloutlá tma. Vesmír. Už tři tejdny jsem nekouřila, nechutná mi to, ale vstávám a jdu si zapálit v nějaký lichý naději, že je to třeba absťák. Není, zbytečně je mi z toho blbě, ale bosý nohy na studený dlažbě balkonu mě vrací do mýho těla. Za hodinu a půl vstávám, mám výjimečně denní, čili na konci dne to bude zhruba čtyřicet hodin, co budu vzhůru. Kočky jsou mi v patách a nespokojeně mroukají.

Poslední čtyři dny jsem strávila skoro celý v posteli, protože mě nenapadlo nic lepšího, co dělat. Uklidila jsem, uvařila, ušila dvě sukně, zalila kytky, dvakrát došla do práce. Bídnej výsledek na tolik hodin života. Bolí mě záda těsně pod lopatkama, ale není to ostrá bolest, spíš tlak, co mě nutí ohnout se, jak kdyby z toho místa vedl špagátek někam nahoru. Na tom špagátku visím vedle kuchyňský linky a sbírám síly na to, abych pokračovala v krájení paprik. S páteří nic nemám, ale vevnitř se mi zdrcnul všechen smutek světa, stáhnul lopatky k sobě a teď se možná přes zadní stranu dutiny břišní tlačí ven.

Není to deprese, je to NIC. Nemám dostatek spojek mezi tělem a mozkem. Moje Emoční Já se dočasně někam ztratilo. Asi by pomohlo ten cucek vybrečet, ale nemám po ruce tu emoci, která by ten pláč zařídila.

Asi bych mohla vzbudit Muže, aby mi podrbal záda a uspal mě, ale co on s tím má společnýho? Je unavenej a spokojenej, vrátil se po tejdnu ze služebky a je rád ve svý posteli.
Má už čtrnáct dní zavázanej malíček na levý ruce. Nepohodla jsem se s dopravcem a balík o váze šedesáti kilo, kterej měl přijít v době, kdy ještě byli doma všichni členové domácnosti, který jsou způsobilý k tomu tahat těžký věci, dorazil o tejden pozdějc. Můj Muž měl strach, abych si neublížila, a tak mi ráno před prací v den doručení vyrobil vozejček na tu hrůzu. V tom spěchu se fiknul. Kdyby neměl kosti, už by neměl malíček. V oranžový tmě teď ční ta bílá věc do prostoru jako memento naší lásky.
V těhlech stavech, kdy vidím svět bez milosrdnejch filtrů, o něj mívám děsnej strach. Že se vybourá na motorce. Že s ním spadne letadlo. Že ho někdo zastřelí. Jedna pravděpodobnější možnost než druhá. Přitom by mohl sám sebe omylem podříznout a ještě kvůli mně. Noc předtím jsem ho v návalu lásky a výčitek svědomí probudila, pak jsme souložili a pak už jsme nespali ani jeden a to už bylo úplně k prdu.

A pak Dvojplamen. Už se to stalo zase. Udělala jsem krok vpřed, on vzad. On vpřed, já vzad.
Jak je možný, že dva lidi, kterou jsou tak kompatibilní můžou bejt tak nekompatibilní? Někde je tam zeď, přes kterou se nemůžeme dostat.
Už to tu bylo, přesně takhle, přišla nějaká forma vyhoření a pak konec, dočasnej samozřejmě. Jenže to tu taky bylo aspoň zdání toho, že je čas. Teď už tu není ani to zdání. Paralyzuje mě to ve všech oblastech mýho života, abych si pak prošla kacířskejma myšlenkama, že to tak možná bude lepší, protože po těch šílenejch letech vzájemnýho otesávání ledu jsme zase tam kde jsme byli.
Ignoruju jeho zprávy, maximálně stroze odpovím, říkám sama sobě 'kurva co to děláš, co to děláš!' a vím, že stavím nahoru na zeď další řadu cihel. A vzpomínám u toho, jak mi vyprávěl o svejch předchozím vztazích a tuším z toho vyprávění, že každá jeho holka se cejtila stejně a on se cejtil stejně, když se těma vztahama prokousával. Ale ty holky nejsou a já tu furt jsem, znamená to, že mám potenciál najít od tý zdi dveře?
Nebo je to zeď, přes kterou se nedá dostat? Člověk asi nepotřebuje vědět a chápat všechno. Kolikrát jsem se nad to povznesla a řekla si, že to tak holt je a bude. Ale kolikrát po ztrátě ostražitosti přišlo píchnutí, po kterým jsem stejně tejdny a měsíce krvácela. Ty vjemy spojený s Dvojplamenem prostě bolí. A kde je nějaký memento tohohle vztahu? Co bude to, na co si vzpomenu za deset let, až budu přemejšlet, jestli je svět v pořádku?

Je tu podzim, přátelé.