"A to on tě takhle pustí?"

Tohle bude blog bez úvodu. Pokouším se ho dopsat už nevkusně dlouho a ne a ne k tomu nějakej rozumnej úvod sesmolit. Nevím čím to, normálně jsem psavec, jak mi vyleze myšlenka, tak jí napíšu a hotovo, ale s tímhle se mořím a uspokojivej výsledek pořád v nedohlednu. A čas běží a běží a okolnosti se mění, tak to vždycky trochu poupravím, aby to bylo aktuální. Aktuální to pak chvíli je, ale úvod pořád žádnej, takže to zase odložím a jdu přemejšlet nad něčím jiným.
Takže teď jsem se rozhodla to rozseknout, protože upachtěnější už to bejt nemůže, tak mi to prosím vás ulehčete a zkuste si sami nějak domyslet, jak vypadá konverzace, která vede k následujícím konstatováním, a která se mi tu ve zprávách neustále dokola opakuje, díky.

"A to on tě takhle pustí? Já bych tě nepustil."
"A ty ho takhle pustíš? To by mi vadilo."

Tohle jsou věty, který se do mě vždycky úplně zaříznou a jak mě máloco dokáže vytočit, tak při tomhle se mi teda v hlavě vyrojí slušná řádka fakt dost sprostejch slov, že je sem ani psát nebudu.
Stručně:
Co mě má co kdo kam pouštět, co já mám co koho kam pouštět? Mě někdo vlastní? Já někoho vlastním? Někdo za někoho má právo dělat nějaký rozhodnutí?
Mám dojem že ne, ale opravte mě, jestli se pletu.

Odhlídneme-li od specifickýho formátu našeho vztahu, myslím tím vztah mě a mýho Muže, kterej by ne všem vyhovoval a ne všichni ho chápou, i tak - člověk se vstupem do vztahu nebo do manželství stává majetkem, nesvéprávným, nemyslícím, bez nároku na rozhodování o sobě samým, přichází o mozek, vlastní vůli, individualitu?
Nemělo by bejt podstatou vztahu dvou lidí udělat si vzájemnej život hezkým?
Hezkým!
Hezkej život není pohyb po minovým poli, posluhování vyšším cílům a nikdy nekončící pruda.

Já fakt uznávám, že tak jak to máme nastavený my je to dost netradiční, nemyslete si, že to nevím, nicméně vejš uvedený 'nevlastním a nerozhoduju' považuju za úplně výchozí zásadu pro fungování jakýhokoliv mezilidskýho vztahu, ať už je v něm sex nebo není.

Víte, podle čeho poznám, že jsou vztahy mejch kamarádů šťastný a naplněný? Když mají svůj čas, kterej si bez výčitek a bez lhaní můžou strávit po svým.
Dvojplamen jezdí pravidelně na pár dnů do lesa a Svědek zase objíždí na babetě republiku. Oba docela dost pracujou mimo běžnou pracovní dobu. Oba mají svý zájmy a aktivity. Oba mají volný vztahy, myslím tím v oblasti sexuální, i když každej jinak. Oba znám dlouho, takže pár jejich žen už jsem potkala a nebyli šťastnější než právě s těmahle svejma současnejma, protože to nejsou zakomplexovaný frndy, který neznají vlastní sebehodnotu, nesedí doma na prdeli a netřesou se žárlivostí z faktu, že jejich muži mají ještě i jiný zážitky než ty, kterou jsou spojený výhradně s nima.

Říkejte si co kdo chcete, vztahová svoboda JE důležitá. O její míře má každej svý představy, co je pro někoho málo je pro druhýho už moc, ale průser nastává v okamžiku, kdy tu míru svobody nastavuje jenom jeden z partnerů.

Vždycky.

Majetnictví ve vztahu nemá co dělat.

Nikdy.

Já jdu ještě dál a tvrdím, že ve vztahu nemá co dělat ani žárlivost. Ani jako důkaz loajality, ani jako potřeba důkazu loajality, ani jako prostředek k určování sebehodnoty člověka nebo kvality vztahu a jsem přesvědčená o tom, že žárlení v konečným důsledku ještě nikdy nikomu neprospělo. Člověk může vymyslet milion dalších způsobů, jak druhýmu ukázat, že ho miluje, a stejně drtivá většina lidí bere žárlivost za jedno z hlavních měřítek velikosti lásky.
Nežárlíš, nemiluješ.
Hovno.
Uvědomuje si člověk obecný, jaká je daň za to, že u sebe někoho přidrží ultimátem nebo tak negativní emocí, jakou je žárlivost?
Co ztráta soukromí, důvěry, zájmů, přátel a nakonec radosti ze života?
Možná je pak někdy na místě se ptát, jestli člověk žije lásku nebo závislost.

Kdysi dávno jsme s Dvojplamenem hrávali takovou hru. Psali jsme si na papírky seznamy slov jako třeba láska, domov, odpočinek, ale byly tam i úplně obyčejný slova, prostě takový, pod kterejma se schovával nějakej význam, kterej byl zrovna pro nás zrovna v tu chvíli důležitej, a pak když jsem se sešli, tak jsem si nad kafem a cigárem o těch slovech povídali. Většinou jsme seděli u něj v dílně, on něco brousil, já natírala a hodiny a hodiny jsme mluvili.
A jedním z těch slov bylo slovo 'kompromis'. Pamatuju si ho tak dobře proto, že on se vůči němu naprosto kategoricky vymezil v tom smyslu, že kompromis úplně nenávidí, protože jeho výsledkem je nějaká situace, ve který vlastně nikdo není spokojenej. Žil v tý době už několik let s holkou, se kterou jim to strašlivě nešlo, ubližovali si tím vztahem navzájem a bylo to prostě celý úplně k uzoufání. Já jsem nebyla tak přísná, protože jsem si myslela a myslím, že kompromis je dobrej nástroj, ale špatnej pán.
Dvojplamen už s tím dneska problém nemá, protože má k tomu kompromisu jinou ženu. Z toho se teda zřejmě dá logicky odvodit, že záleží na úhlu pohledu a na tom, s kým ten kompromis vyrábíte.
Taky je kolikrát na místě zhodnotit, jestli ještě má smysl kompromis vyrábět, nebo už bude lepší, když si každej půjde po svým, protože pak už si nikdo neužije nic.

My si jdeme po svým dost často. Teď se třeba zas blíží Silvestr, kterej Muž nejradši tráví doma, paří hry online s ostatníma a po jedný jde spát, kdežto já ať chci nebo ne, má pro mě přelom roku nějakej rituální význam a potřebuju bejt mezi lidma, který to mají stejně. A každej rok na to konto posloucháme:
"Vám to neklape?"
"Vy jste se pohádali?"
Ne, my jenom nejsme na Silvestra spolu, protože prostě se vole neshodujeme na způsobu jeho trávení.
Takhle jednoduchý to je. Ale každej rok se najde někdo, kdo to chce opakovaně vysvětlit. Tak je to 'jste pár, nehnete se od sebe ani na krok' v lidech zarytý.

Minulej tejden jsem pověsila na FB printscreen útržku naší konverzace, jen tak pro legraci, ve který stálo:
"Zapomněla jsem se tě zeptat, jestli ti nebude vadit, když zas na Silvestra pojedu tam a tam?"
"Vůbec ne. Aspoň budu doma v klidu."
Někomu to přijde drsný, já tomu říkám vyšší level partnerský upřímnosti. Žiju ve vztahu, ve kterým není zločin říct:
"Už se těším až odjedeš a budu tu sám / sama."
"Štveš mě, jdu pryč."
A je to děsně dobrý a úlevný.

Sice nemáme malý společný děti, ale jinejch závazků mimo děti Mužovo máme taky dost a přece si nepamatuju situaci, kdy by některej z nás odcházel s kompromisem a cejtil to jako křivdu. To si teda odvážně troufám tvrdit i za Muže, snad ho za ty roky znám, takže doufám, že se nepletu, ale vzhledem k tomu, že je schopnej komunikace předpokládám, že by se ozval. Já říkám, že vždycky se dá na všem dohodnout a nebo ještě líp, jak říká Muž, kde je vůle, je i cesta.

Všechny tyhle naše libůstky jsou navíc otázkou společnýho konsensu a nějaký osobní vnitřní morálky, bezhlavost sem určitě nepatří a jen tak mimochodem - bez toho to nejde a i tohle považuju za další nezbytnej princip, na kterým se utváří stabilní vztah.
Obsah konsensu je asi jasnej a hranice morálky ať si nastaví každej po svým, důležitý je akorát to, aby se aspoň trochu shodovaly s hranicema partnera, že jo.
Off topic, ale já třeba nedovedu odjet na dva, tři dny nebo tejden, když tu není navařeno na dva, tři dny nebo tejden. Jednak by mi to bylo samozřejmě úplně absurdně líto a pak si vždycky představím, jak by vypadala kuchyň po tom, co v ní tejden hospodařili tři chlapi, a radši tomu ten den obětuju.

Ono totiž zase jako navzdory tomu, jak máme jednu půlku našich životů takovou uvolněnou, ta druhá z hlediska genderových rolí je naopak možná až přehnaně tradiční. Čili já udržuju oheň v Jeskyni a Muž je lovec. Já chci bejt ve vztahu za ženskou a on chce bejt za chlapa a je to něco, přes co nejede vlak a na čem jsme se shodli hned na třetím osudovým rande v zoo u expozice tuleňů.
Ale to je zas na jiný psaní.

Teď se téma vlastnictví a rozhodování připomnělo poměrně naléhavě, protože Muž znovu dostal nabídku jet do mise a tentokrát už mu v tom nebrání ani nevůle nadřízenýho, ani práce, ani děti, ani nic jinýho. Co musel, splnil, čekají ho už jenom psychotesty a kdyby někdo pochyboval o tom, že je zrovna teď neudělá, od plic bych se tomu zasmála, protože to už by spíš neudělal třeba angličtinu, než psychotesty, tenhle ambiciózní optimista. Takže to, jestli za rok na rok odjede někam do nějaký tramtárie je teď už otázka jenom konkrétního nastavení podmínek a rozhodnutí.

Domácí příprava na misi se projevuje tak, že má opět nenápadnou potřebu nás zabezpečovat. Donutil Staršího začít si dělat řidičák, aby měl kdo odvézt mě nebo kočky do nemocnice a minulej tejden v Hornbachu zkoumal kovový kolečka na trojhránku a když jsem se ho zeptala, na co je chce, když už máme doma ty stěhovací, vypadlo z něj, že udělá vozejček na balíky natrvalo, abych nemusela tahat těžký věci, až tu nebude. Tak to mě teda trochu sevřelo. Přitom taková blbost.

Já to věděla od začátku našeho vztahu, že tam jednou pojede, poněvadž je to jeho nesplněnej sen. A ve hře už to bylo několikrát. Pokusila jsem se mu to zakázat? Ne. Proč? Protože přece chci, aby byl šťastnej a jestli jeho štěstí závisí na tom, že potřebuje odjet dvakrát měsíčně na pánskou jízdu nebo místo toho někam do Kosova, Afghánistánu či na Ukrajinu a něco si tam odžít, no tak prostě pojede.
To 'pokoušet se' je mimochodem na místě, protože můj Muž naštěstí není jelito a zakázat by si nic nenechal, za což si ho dost vážím.

No, původně jsem se tady v tomhle blogu vůbec neměla v plánu rozněžňovat, ale dneska jsem otevřela schránku a v ní byl pohled od Muže, kterej mi poslal ze služebky. To on dělává, že mi píše pohledy z cest a pak chudák netrpělivě čeká třeba tři tejdny, až se konečně já ignorant do tý schránky podívám, abych byla překvapená.
Na tom pohledu je cosi o tom, jak ho napsal na výročí naší svatby na letišti a jak se těší, až spolu budeme starý a ten pohled je přesně takový to romantický gesto, u kterýho nevíte, jestli se máte dojmout nebo si ublinknout, ale obsah ani forma v podstatě nejsou důležitý. Důležitý na tom je to, že můj Muž má ještě po dvanácti letech chuť vracet se domů a dělat romantický gesta.
A jak je známo, aby se člověk mohl vrátit, musí se nejdřív vzdálit, tak jestli bych nebyla sama proti sobě, kdybych vydávala nějaký příkazy a zákazy a ultimáta.