Proč až dnes

Měl to být úplně obyčejný den. Chtělo by se říct nudný, případně plný práce a každodenních povinností.
Pak jsi ale dostala nápad a všechno se změnilo. Vždyť, každý den s chvilkou v lese je mnohem hezčí...
A tak jsme se šli projít do míst, která jsem neznal, ale která nelze popsat jinak než v superlativech. Ten les byl krásný.
To ticho... Rušil je pouze občasný vánek, který z větev stromů odstraňoval kapky klidného deště, který právě skončil.
Ty barvy... Zelené jehličí střídá oranžovo - žlutě - červená barva listů na stromech všude kolem.
Ty vůně... Podzimní les po dešti voní klidem a voní barvami. Voní vzpomínkou na léto, voní přípravou na zimu, prostě voní.
Ty tvary... Mech na stromech, houby v půdě, profil kopce naproti, to všechno tvoří detailní mozaiku tvarů lahodících oku i všem smyslům.
Procházeli jsme se lesem a oceňovali samotu, kdy jediná společnost byla od stromů, ptáků a kapek deště na listech kolem nás.
Po úvodní konverzaci jsme už ani nemluvili. Pouze poslouchali to ticho, vnímali tvary, barvy a vůně. Nohy si hledaly cestu mezi mechem a opatrně našlapovali po zvířecích cestičkách, rukama jsme hladili kůru stromů, očima objímali celé koruny stromů.

Jistěže jsem si občas ukradl i jiný pohled, rád jsem byl druhý v pořadí na úzkých chodnících..., krásný profil měl nejenom kopec naproti, který jsme bok po boku obdivovali... , zatímco z úst nám už vycházela jemná pára, když jsem pozoroval tvé rty... Ale ta souhra smyslů, ticha, vůní a klidu z toho dne udělala neopakovatelný zážitek. Dík.