Cesty a řeč

Často a většinou rádi cestujeme. Buď protože je potřeba dokoupit nezbytné věci do domácnosti, nebo, a to je ještě lepší, za přáteli.
Pokud cestujeme s dětmi, buď hrajeme „myslím si“, což je v naší rodině mnohem zajímavější hra než v těch „normálních“ rodinách. Zatímco v běžné rodině jsou první otázky typu „Je to živé? Je to tady?“, u nás se ptáme: „Je to z tohoto světa? Existuje to?“
Takže zatímco Kámen Nekonečna uhádneme za pár minut, na jahodě se zakopeme na hodinu.
Pokud se nám nechce hádat, pouštíme si na střídačku písničky. Takže Lucii Bílou střídá námořnický song, po něm Mercury a pak medvědí Bratři.
A někdy se nám nechce mluvit ani poslouchat. A tak jedeme mlčky.
A to že jsme spolu nám stačí.

A s cestami životem je to stejné.
Někdy se člověk baví a jindy se chce nechat jenom vést a dívat se kolem sebe.
Na matku s dítětem, které řekne „heh, heh“ a ona mu odpoví:
„Ano, Adámku je tam velká dodávka a veze pečivo.“
Na zamilovaný pár, který ani nemusí mluvit a přitom na křižovatce odbočí do stejné ulice.
Na staré manžele, kteří se vedou za ruce a pán nenápadně podpírá paní a upravuje svůj krok s jejím.
Protože společná řeč je úplně nejvíc.

Protože to znamená, že jste na stejné vlně.

A není podstatné, jestli je to řeč s milenkou, dcerou nebo snoubencem.

Řeč je jedno z mála, v čem se lišíme od zvířat a myslím, že kdyby věděli, jak je to prima, tak nám to závidí.