Jsem muž

(Nedokončený)

Takže snad můžu o sobě psát podobně, jak na mě mluví.
Jsem muž tolika tváří, že mě ani nejde poznat a ke všemu klamu tělem.
Jsem muž s metrem před zrcadlem a nenechám si nic moc namlouvat. Nehledím na stříbrný podnos, ale na ruce které ho drží. Snad jen občas, chci na chvíli naivně snít, že existuje vzorec bytí, kterej se vymyká a nenechal se usměrnit. A určitě existuje, nebo existují střípky posledního lidství. Tohle mi nikdo nevymluví, protože je znám a vyhledávám.
Jsem muž sklepní vědátor, s pinďourem velkým jak nohy a velkým štěstím, že jsou tak krátké. Stydím se jak o něm mluví a někdy si proti němu přijdu tak malý, že ani nevím jestli chodím a nebo šoustám. A dokonce někdy jsem tak rád mužem, že mám chuť jednu hnátu urvat a zahodit.

Někdy řeknou dítě chlap a bývalé dospělé děcko, které má převratné nápady. Jen nesmí být prezentovány pod mým jménem, jinak by je nikdo nepřijal. A mám rozhodně lepší nápady, než kdejakej výrobce dild a vibrátorů. Snad můžou v noci klidně spát jen proto, že se já minul povoláním. Moje představy o frekvenční šířce vibrací a o množství rezonančních uzlů v píče, by asi bylo na delší bádání. A upřímně docela lituji, protože bych nejraději vibroval s prototypy v kundě nežli v uších. Ale to máte tak, člověk míní a život mění, že jo... Prostě když zrovna nešukáš, no tak aspoň měříš a přeměřuješ, později podle oka ksichtu odhaduješ. Tedy dokud ti nevyčtou, že jsi v tom až podezřele dobrej.

Jsem muž romantik, téměř éterický milovník s abnormálním libidem. Což tedy znamená, že rozhodně šoustám více jak jednou za rok. Takže přecházím kundolízy všeho druhu a upřednostňuji jen ženy, nepolíbené antipinďouří doktrínou. Stává se, že pokavaď takhle šťastně zdravé najdu, většinou se pak jedná o doživotní pouta. A zase upřímně, ono pak i jedno dvě pouta stačí a máte to, když se neumíte odpoutat.
Říkají mi pak různě, třeba životní souputník a vlastně jak chtějí, tahle svoboda jim prej nejvíc vyhovuje. A přestože jsem šikovnější než deset hodinových manželů, přesnější než hnidopich a dálky odhaduji líp jak predikant, tak přesto se mnou prý není nuda. Tak úžasně lichotivé že, jen kdyby tohle nepřesouvalo partnerský vztah k sourozeneckému.
Říkají mi pěstitel vlastní komediální postavy ve vážném stavu, co nenávidí intelektuální slova i suchou smysluplnost. Přestože tak zpravidla za rohem mlčky jednám, a snad taky proto, že vážně žiju s oblibou naruby... „V začátku uvidí a uslyší vždy jen kaly nejhrubšího zrna, tedy takové, které tiše žijí zašité uvnitř pěstitelů osobní důležitosti.“

A jinak jsem muž empatik, spiklenec, ten výmluvný predikant. Patron pravdy, nespotřebnosti, časově odolné materiální kvality a ochránce všeho holého i chlupatého. Egoistický vrahoun egocentrismu, negativní manipulace, nastřelených vlasů a recyklátů. Takovej, co se i naučil o sobě radši nemluvit. A dokonce v rámci větší efektivity, sám sebe vynechat. Nežije se pak nijak lehce, vyčerpávají situace, při kterých vás okolnosti nutí nic nedělat, nic nenaznačit a chovat se rutinně, jako kterýkoliv předcházející den. Nakonec i to je umění, nečeřit hladinu a zavčasu vytáhnout špunt, aby nikdo neutonul.

A konečně jsem muž, kterej na rok a měsíc trefí, kdy ho duševně opustí. A když se tak stane, tak už ani nevim a jestli jsem při prvním pohledu viděl vykroucenost. Tak potom za všechno můžu sám, moje rozhodnutí k přehlížení hraček strašících na půdě, kde lego si staví ego a Tyrannosaurus ho přejel autem...

A asi konec naší vykrádačky.
Začalo všechno vtipně v nedokončeném, jen kdyby mi překvapenému nekřupal krk pod kolem. Avšak křupal právem a při vykradení onoho blogu, hrála Metallica Welcome Home. Ale něco jsem vynechal, je to něco jako třeba „Kde je láska, je všechno dovolené“ a trochu se v tom topil.
Stálo tam, že nejsme neúnavný stroje, ani vymyšlený zákony. Jsme cítící bytosti, pro které kde vytrácí se pružnost pochopení, není místo k prožitku.